Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Skrze odhalovaný mýtus šéfredaktora vypráví o moderních mýtech vyprávěných i spolutvořených jeho novináři. Každá ze tří hlavních povídek představuje odlišný přístup k prostoru, času i hře s vypravěčstvím, přičemž tvoří zvláštní formu sevřené seriality. Jistě, oproti jiným tvůrcům může andersonovská poetika působit jako soustavná replikace stále stejných postupů s minimem zásadnějších posunů. Ovšem co je na tom špatně? V jistém smyslu lze totéž říci i o Tatim, Ozuovi, Bressonovi, Tarkovském, Tarrovi či Jarmuschovi. Rozdíl by mohl být v tom, že jejich poetika holt mnohem víc pracuje i s každodenností, vyprázdněností a nenarativností, a tak jsou na rozdíl od Andersona na jedné straně nepřístupnější širokému publiku a na druhé straně (dnes) přijímaní jako modernističtí tvůrci, kdy se těmto rysům připisují další významy. Oproti tomu Andersonova poetika je na první pohled divácky atraktivnější, a proto snáze akceptovatelná jako roztomilý exces v mantinelech stále ještě populárního mainstreamového filmu. Je proto paradox, že když natočí konstrukčně mnohem komplexnější dílo, je z této perspektivy odmítnuto jako vyprázdnění postupů a vypravěčské selhání. Jenže FRANCOUZSKÁ DEPEŠE je zvláštní ne v tom, jak se pořád stejně liší od jiných tvůrců, nýbrž jak v kontextu Andersonových norem nabízí hru s odchylkami - jež vyplyne právě při srovnání konstrukčních, inscenačních a vyprávěcích rysů jednotlivých povídek. Mám za sebou jen jednu projekci a těším se na další, stejně jako na odhalení méně zjevných principů práce se stylem. Už z té jedné projekce ale bylo patrné, že každá povídka nabízí odlišnou práci s prostorem, s kauzalitou, s časem, s rolí vypravěče - i s celkovým prolínáním různých forem i úrovní příběhů a vypovídání o nich v rámci těchto povídek. Jedinečnost každé jedné povídky tak vyplyne s ohledem na postupy uplatněné ve zbývajících dvou, díky čemuž ta vězeňská volí nejpřímočařejší postupy... zatímco poslední si dovolí v závěru úplně přerámovat tematické těžiště a prozradit, že ve skutečnosti vyprávěla o něčem či o někom jiném, než se jevila vyprávět. Co si mě ovšem nejvíce podmanilo a na detailnější analýzu čeho se nejvíce těším, je tvůrčí zacházení s prostorem, a to jak tím dvojdimenzionálním s ohledem na rozložení prvků v rámu, která je pro Andersona typická, tak zejména oním trojdimenzionálním v rámu a mezi rámy. Každá povídka z němu totiž v určitých svých částech přistupovala značně odlišně, když nabízela drobné i větší alternativy vůči zbývajícím dvěma. Na první zhlédnutí mě okouzlily zejména rozmanité formy odhalování prostoru do hloubky v třetí povídce. Celý prostor navíc přebírá výtvarné vlastnosti animovaného filmu i s ohledem na textury či svícení... až nakonec do animovaného filmu přepne. Už sama volba povídkového filmu zdůrazňuje princip neustálé proměny vlastní organizace: skládání, rozkládání, skrývání, odhalování, přerušování, vkládání, zastavování do tableaxu vivants i groteskní zrychlování kreslených grotesek - a různorodé mody reprezentace. Oním principem, který prochází napříč povídkami, je totiž důmyslná hra s alternativami uvnitř alternativy. Vezmu-li navíc v potaz úvodní velkolepou poctu Tatiho snímku MŮJ STRÝČEK, nemohla mě v těchto pochmurných dnech FRANCOUZSKÁ DEPEŠE potěšit víc. (20.11.2021) (méně) (více)