Režie:
Wes AndersonScénář:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Benicio Del Toro, Adrien Brody, Tilda Swinton, Léa Seydoux, Frances McDormand, Timothée Chalamet, Jeffrey Wright, Bill Murray, Lyna Khoudri, Owen Wilson (více)VOD (4)
Obsahy(3)
Milostný dopis novinářům odehrávající se v detašované redakci amerických novin ve fiktivním francouzském městě 20. století, který oživuje sérii reportáží publikovaných v časopise „Francouzská depeše“. (Falcon)
Videa (2)
Recenze (220)
V souvislosti s Francouzskou depeší se hodně mluví o tom, že ji ovlivnily filmy francouzské nové vlny nebo tvorba Jacquese Tatiho. Určitě to platí. Přijde mi ale o něco zajímavější uvažovat o Andersonově filmu jako o duchovním následovníkovi Občana Kanea. Stejně jako v případě Wellesovy klasiky jde o snímek na novinářské téma, ale - co je podstatnější - taky o film, který přímo pojednává o kontrastu (objektivní) fakticity a (subjektivní) zaujatosti. A stejně jako Občan Kane pro Wellese je podle mě Francouzská depeše pro Andersona jeho mistrovským dílem. Víc v textu na substacku. ()
Nejsem Wesovým bezmezným obdivovatelem, dosud jsem od něj viděl "pouze" tři filmy, ale poslední dva (Psí ostrov a Grandhotel Budapešť) dostaly každý po pěti hvězdách, tak jsem se na Francouzskou depeši těšil. A zřejmě o to větší bylo moje zklamání. Ano, je to typicky andersonovské, potěší všichni jeho oblíbení i "neoblíbení" herci, ale ty jednotlivé povídky jsou tak k uzoufání nudné, o ničem a bez pointy, že to snad ani možné není. V průběhu sledování, poté, co jsem zjistil, že kvalita povídek je stejná (či stejně špatná), jsem už doufal v co nejdřívější oponu. Promiň, Wesi, ale takhle opravdu ne... 40% ()
Kdo si hraje, nezlobí. Wes si s fikcí hraje moc rád a s ním i celá plejáda vynikajících aktérů, kteří se do jednoho blýskli v Adersonově posledním počinu, jehož název je natolik dlouhý a otravný, že spolehlivě odradí kde jakého joudu. Jednoduché propojení několika rozličných příběhů, přitom promakané, jak to Wes rád, zábavné, groteskní, alegorické, vizuálně absolutní, s parádními animovanými sekvencemi, přesnou atmosférou, nekonečným množstvím slov, s rozvedením čehokoli do krajnosti, často až za kraj, pochopitelně vše v šarmantním módu, kdy třeba při vystoupení Tildy Swinton, velebíš své cimrmanovské génie a řehtáš se, kterak šlechtična projevem střelí do vlastních, u Revoluce, přestože to dávno víš, opět zjistíš, kolik toho brutálně talentovaný Timothée dokáže levou zadní nabídnout, vyprskneš smíchy u štěku s nejznámějším Rakušákem ve světě filmu, už jen proto, že ho vidíš, objevuješ zástupy známých tváří v rolích i mini roličkách, kteří se v této milé, hravé blbince, toho zhostili s velkou chutí, protože střihnout si u Wese úplné cokoli, patří k vrcholu filmové tvorby a vůbec nesejde na faktu, že spoustu lidí jeho filmy nikdy neosloví. Dojemná Frances, perfektní Benicio, klasičtí Adrien, Owen, Willem nebo Edward, potěšil i Rupert Friend. Monolog o chuti jedovaté soli neměl chybu, vše kolem Billa Murryho- příjemnost, kterou chceš, Léa není můj šálek a tuhle bezkrkou, bezpasou cuchtu s koženou fotkou jednoho výrazu místo ksichtu všemi filmy napříč si tedy odpustit mohl, ale nevadí. Nejcennější známky taky mívají drobný kaz. Za mě nejlepší počin prvomájového tvůrce, tak ono se dávno ví, že lidé narození prvního pátý, mívají excelentní filmové kritické oko a k filmu přirozeně inklinují, že ano, zkrátka Francouzská depeše se nesejde s pochopením u znuděného blbce, který neustále čeká, co z toho vyleze. Jde o biják pro chytré děti v dospělých hlavách. ()
V detailoch síce stále mimoriadne nápadité, ako celok to už ale "nemaže". Zdá sa, že ovládnutie formy ovládlo samotného tvorcu a ten by sa mal veru čo najskôr spamätať, ak nechce upadnúť do škatuľky manieristických režisérov, ktorí ovládnuté prostriedky a postupy nedávajú do služieb príbehov a iba sa nimi nechutne predvádzajú. Tak tadiaľ cesta nevedie. (Aspoň u mňa ani náhodou. Neser, Andersone!) ()
Galerie (36)
Zajímavosti (10)
- Snímek sklidil devítiminutový potlesk ve stoje na filmovém festivalu v Cannes. (ČSFD)
- Přestože Timothée Chalamet mluví plynně francouzsky, všechny své texty přednáší v angličtině. (ČSFD)
- Obsazení je plné oceněných hvězd. Herci, kteří si odnesli zlatou sošku: Frances McDormand, Tilda Swinton, Benicio Del Toro, Christoph Waltz a Adrien Brody. Herci, kteří byli nominováni na zlatou sošku: Timothée Chalamet, Saoirse Ronan, Bill Murray, Willem Dafoe a Bob Balaban. (Kuzmik)
Film, který vypráví z radosti i o radosti z tvoření, z pozorování i z kinematografické reprezentace dvojrozměrného i trojrozměrného prostoru. Skrze odhalovaný mýtus šéfredaktora vypráví o moderních mýtech vyprávěných i spolutvořených jeho novináři. Každá ze tří hlavních povídek představuje odlišný přístup k prostoru, času i hře s vypravěčstvím, přičemž tvoří zvláštní formu sevřené seriality. Jistě, oproti jiným tvůrcům může andersonovská poetika působit jako soustavná replikace stále stejných postupů s minimem zásadnějších posunů. Ovšem co je na tom špatně? V jistém smyslu lze totéž říci i o Tatim, Ozuovi, Bressonovi, Tarkovském, Tarrovi či Jarmuschovi. Rozdíl by mohl být v tom, že jejich poetika holt mnohem víc pracuje i s každodenností, vyprázdněností a nenarativností, a tak jsou na rozdíl od Andersona na jedné straně nepřístupnější širokému publiku a na druhé straně (dnes) přijímaní jako modernističtí tvůrci, kdy se těmto rysům připisují další významy. Oproti tomu Andersonova poetika je na první pohled divácky atraktivnější, a proto snáze akceptovatelná jako roztomilý exces v mantinelech stále ještě populárního mainstreamového filmu. Je proto paradox, že když natočí konstrukčně mnohem komplexnější dílo, je z této perspektivy odmítnuto jako vyprázdnění postupů a vypravěčské selhání. Jenže FRANCOUZSKÁ DEPEŠE je zvláštní ne v tom, jak se pořád stejně liší od jiných tvůrců, nýbrž jak v kontextu Andersonových norem nabízí hru s odchylkami - jež vyplyne právě při srovnání konstrukčních, inscenačních a vyprávěcích rysů jednotlivých povídek. Mám za sebou jen jednu projekci a těším se na další, stejně jako na odhalení méně zjevných principů práce se stylem. Už z té jedné projekce ale bylo patrné, že každá povídka nabízí odlišnou práci s prostorem, s kauzalitou, s časem, s rolí vypravěče - i s celkovým prolínáním různých forem i úrovní příběhů a vypovídání o nich v rámci těchto povídek. Jedinečnost každé jedné povídky tak vyplyne s ohledem na postupy uplatněné ve zbývajících dvou, díky čemuž ta vězeňská volí nejpřímočařejší postupy... zatímco poslední si dovolí v závěru úplně přerámovat tematické těžiště a prozradit, že ve skutečnosti vyprávěla o něčem či o někom jiném, než se jevila vyprávět. Co si mě ovšem nejvíce podmanilo a na detailnější analýzu čeho se nejvíce těším, je tvůrčí zacházení s prostorem, a to jak tím dvojdimenzionálním s ohledem na rozložení prvků v rámu, která je pro Andersona typická, tak zejména oním trojdimenzionálním v rámu a mezi rámy. Každá povídka z němu totiž v určitých svých částech přistupovala značně odlišně, když nabízela drobné i větší alternativy vůči zbývajícím dvěma. Na první zhlédnutí mě okouzlily zejména rozmanité formy odhalování prostoru do hloubky v třetí povídce. Celý prostor navíc přebírá výtvarné vlastnosti animovaného filmu i s ohledem na textury či svícení... až nakonec do animovaného filmu přepne. Už sama volba povídkového filmu zdůrazňuje princip neustálé proměny vlastní organizace: skládání, rozkládání, skrývání, odhalování, přerušování, vkládání, zastavování do tableaxu vivants i groteskní zrychlování kreslených grotesek - a různorodé mody reprezentace. Oním principem, který prochází napříč povídkami, je totiž důmyslná hra s alternativami uvnitř alternativy. Vezmu-li navíc v potaz úvodní velkolepou poctu Tatiho snímku MŮJ STRÝČEK, nemohla mě v těchto pochmurných dnech FRANCOUZSKÁ DEPEŠE potěšit víc. () (méně) (více)