Cesta zpátky

Silné lidské drama o jedné bolavé duši, která se snaží trénováním středoškoláků v basketu ubít vnitřní smutek. Jako sportovní film je to slušný nadprůměr - po výsledkové stránce dosti předvídatelné, naštěstí charisma a způsob trénování Jacka v podání Afflecka je tím správným kořením, která každou scénu z palubovky povznese o level výše. A jako drama je to více než dobré, s pomalým odhalováním minulosti ještě více divák pochopí Jackovu životní situaci a důvod, proč je v něm tolik odevzdanosti a hněvu zároveň (lehce mi to připomnělo Manchester by the sea). A dohromady obě složí vytváří kvalitní film o životě, sportu a bolesti, která nikdy neodezní. (26.04.2020)

Chlastal Matt Dillon, toho času literární alter ego undergroundového spisovatele Charlese Bukowského, a pak každé ráno takřka rituálně zvracel, hned v několika verzích si rád přihnul rovněž muzikant, který narazil na hudebně nadanou dívku a Zrodila se hvězda (naposledy to byla Lady Gaga), z vlivu alkoholu se pokoušel dostat v Roce ďábla i Jaromír Nohavica a naopak k smrti se vědomě upíjel v Las Vegas Nicolas Cage a právem za to dostal Oscara. Nově si rád přihne i někdejší basketbalová naděje, která dostala šanci pozvednout nejen beznadějné basketbalové družstvo jedné církevní školy, ale hlavně svůj zoufalý život. Koženého Bena Afflecka budu mít vždycky rád, tady je navíc velmi dobrý. Navíc v látce, u které se v reálném životě nebojí přiznat, že boj s alkoholismem je celoživotní a obtížný. Prošel si pobyty v léčebně, má za sebou ambulantní léčbu. A teď si také na plátně prochází závislostí. Skutečně silné paralely. Jeho postava je jinak stavebním dělníkem, samotářem, který rád zajde na pivo. Brzy pochopíme, že jeho docházení na bar není úplně v pohodě. Pak se rozjede druhá linie o sportovních outsiderech, kteří se musejí semknout a dokázat, že koše střílet umí. A ještě vyřešit vlastní sociální trable. Asi tušíme, kam to bude směřovat. Záhy také zjistíme, proč Ben chlastá, já mu to celé věřil. Ve výsledku jde o velmi obyčejně uchopený příběh, ovšem možná právě v té jednoduchosti je ta největší síla. Velmi civilní a docela dospělé. (30.05.2020)

Hlavní důvod, proč to není jen další šablonovitá self-improvement story ze sportovního prostředí, která rovnou vyšumí, nýbrž film, co chytne za srdce a stojí za pozornost, je Ben Affleck. Otázka, do jaký míry musel hrát namísto pouze vžít se do svých vlastních trablí alkoholika, i tak ale, nemyslím, že na mě kdy herecky zapůsobil víc. (25.03.2020)

Film sám o sobě mě neoslnil- viděl jsem lepší kusy o kolektivních sportech, o svérázných trenérech, o alkoholismu, i o tragických ztrátách blízké osoby. Dvakrát jsem se při jeho sledování dojal, ale ani to nepovažuju za jeho přednost, zvlášť když za to jedno dojetí vyplázli odhadem tak milión dolarů, aby poplatili ty stovky lidí, co k tomu byly potřeba. Ty čtyři pecky jsou pro Bena, kterej má v reálu stejnej problém jako jím ztvárněnej Jack, a protože to trápení znám takříkajíc z první, umím si představit, jak to musí mít v životě těžký, navzdory všemu svému talentu, pracovitosti, majetku... Tahle role pro něj byla určitě speciální a vystřihl ji bravurně. (30.03.2021)

Gavin O'Connor je velice zdatný režisér a v rámci žánru sportovních dramat přinesl jedny z nejlepších kousků co jsem kdy viděl (Hokejový zázrak, Warrior). O to více mě zaskočilo, že je Cesta zpátky, tak strašně rutinní, stereotypní až nudná. Affleck se snaží a přestože jeho alkoholik není úplně přesvědčivý, je to právě on, kdo filmy drží mírně nad průměrem. Zbytek je tak trochu o ničem a chybí zde jakékoliv sportovní napětí, nebo vůle fandit. Ve výsledku je ústřední basketbal, jen vedlejší kulisou pro příběh zničeného muže, který hledá smysl života v alkoholu, poté co ho potká tragédie. Půlku filmu jsem to vydržel ale poté jsem měl neustálý pocit, že se stejně jako hlavní hrdina točím v kruhu a je mi úplně jedno, co se kolem mě děje. Docela mě to zamrzelo, protože kvalitní film z prostředí sportu jsem dlouho neviděl a Connora jsem v tomhle žánru, vnímal jako Baye u akčňáku. (22.03.2021)