Staříci

Je smutný, že tendle předvídatelný nudný snímek, tu mnozí opěvují jako buhvijaký veledílo, přitom je to naprosto ubohej filmeček a kdyby v něm nehráli dva dobří herci, ani dog by po něm nezabarkoval! Navíc podezírám tvůrce, že se snažili okopírovat na podobný téma zaměřenýho Tlumočníka, kerej je ale filmařsky o několik tříd výše. (29.12.2020)

Dušek a Provazník natočili něco mezi road movie, hořkou komedií a psychologickým dramatem. Jejich Kill Karel mi v něčem připomněl filmy Quentina Tarantina. Jednak to byla cesta za pomstou, ale také „napravování historie“. Jenže na to má sice koule Tararntino, což mimořádně zábavně potvrdil i letos, ale Dušek a Provazník ze zločinů Karla Vaše jenom obžalují jakéhosi Václava Mráze. Ale i tak mi připadá, že chybělo málo (třeba, kdyby si tvůrci ujasnili, co za film vlastně chtěli natočit) a film by si zasloužil všech pět hvězdiček. (19.10.2019)

Žánrovo i výpoveďovo čisté, fantasticky zahraté a neobyčajne filmársky vyspelé road movie s tak silnou záverečnou katarziou, že som sa ešte niekoľko minút po skončení chvel. Možno práve v jeho čistote je jeho sila, nemätie diváka zbytočnými nečakanými zvratmi (ako príbehovo podobné Remember z 2015) ale sa drží v presne určených mantineloch, vďaka čomu skôr necháva divákovi viac priestoru na premýšľanie nad filozofickou rovinou príbehu (Pomsta a jej zmysel). 4,5* (17.09.2020)

Staříci jsou pro mě největším překvapením tohoto roku, co se česko-slovenské kinematografie týče. Bál jsem se taškařice, která by stavěla na nemotornosti starých lidí (viz ten nešťastný název filmu) a na dalším laciném vytěžování antikomunistické tématiky (viz synopse). Ve skutečnosti jde ale o velmi empatický a autentický film o každodenních problémech starých lidí, jejichž rutinu ovšem naruší nespravedlnost, která se jich osobně dotýká a kterou chtějí napravit. Příběh, zjevně inspirováný osudy plukovníka Pravomila Raichla a generálmajora Miroslava Káchy, kteří se odmítli smířit s nepotrestáním komunistické zrůdy Vaše, může sice nahrávat názorům o vyčpělosti (opožděného) českého antikomunismu, ale vzhledem k silnému akcentu na stáří protagonistů a také k blížícímu se 30. výročí Listopadu jde myslím o velmi zdařilé ohlédnutí za tím, jak se česká společnost vypořádala se svou minulostí. Je to film především o současnosti; minulost je sice přítomná v motivacích postav, ale impulsem k jejich konání je především (stále trvající) neschopnost současné společnosti dostatečně svoji temnou stránku reflektovat. (O opožděnosti tématu vlastně nemůže být vůbec řeč vzhledem k rostoucí relativizaci skutků komunistického režimu, nostalgii po husákovském "pořádku" a znovurostoucí moci normalizačních estébáků). Nemotornost starců (skvělí Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička) a jejich fyzická indispozice, jejich zarputilost (Schmitzer) i odevzdanost (Mrkvička) sice občas nutí vnímat film jako komedii, ale ten smích, který se při projekci ozýval z publika i v těch nejvypjatějších a vlastně nejsmutnějších chvílích, působil dost nepatřičně a vzbuzuje otázky, nakolik tato pomalá road-movie o stáří může být vlastně pro mladé publikum (které je poměrně často zvyklé na dynamický střih, vytěsňování ošklivosti a smrti ze života a pro které jsou Gottwald a Hus takřka vrstevníci) pochopitelná. To ale není problém filmu, spíš jeho recepce. (05.08.2019)

Možná jsem moc rozmlsaný tím, ale poslední dobou se u nás točí tak, že jde pohrdnout i filmem, který je víceméně dobrý. Bohužel se až moc zdá, že cesta za premisou je naplněna zoufalým hledáním, kde vzít těch 90 minut. A obecně platí, že divák je rychlejší než film - všechny jeho motivy a myšlenky jsou tak jasné, že když začne scéna, je zjevné nejen, jaký bude její děj, ale jaký bude její smysl, pointa, všechno. Ten film mi je sympatický, ale nestačí mi. (18.10.2019)