Staříci

Staříci jsou pro mne snad vůbec nejsilnějším zážitkem z domácí tvorby tohoto desetiletí. Přitom ten film jen nenápadně prolétl světem kolem, trochu jsem o něm cosi zaslechl a říkal si, že může být dobrý, ani si nestačil všimnout, kolikrát vlastně v kině (nejspíš pouze klubovém) ho stihli promítnout, a všiml si ho více až letos při náležitém ocenění tvůrců. Teď se můžu přidat k těm, kteří tvrdíí, že ta ocenění Českého lva i filmové kritiky byla zcela zasloužena. O excelentním výkonu Jiřího Schmitzera se asi nemá cenu rozepisovat, skvěle mu sekunduje i Ladislav Mrkvička, jenž se v jubilejní rok svého života dočkal po mnoha letech opět důstojné příležitosti před filmovou kamerou. Jinak... ano, Staříci se vyrovnávají s křivdami napáchanými minulým režimem v 50. letech – téma pro někoho možná již příliš obehrané se zde dočkalo zcela odlišného zpracování, než jak tomu bývalo poslední dobou, místo další novodobé "agitky" snažící se o rádoby věrohodný obraz minulých let film nabízí do současnosti zasazený příběh dvou lidí, v nichž přesah starých křivd pořád silně přetrvává. Díval jsem se bez znalosti o tématu předem, od samotného počátku mne strhlo jisté napětí, už během scény, kdy navrátivší emigrant musí nechat zbraň na letišti, nebo kdy kamera přímo jeho očima hledá podél haly dávného přítele. Nevadilo mi pomalé tempo, které se k rovněž velmi pomalému pohybu hlavních postav ve věku přes 80 let i celkové atmosféře snímku pěkně hodilo, s každou další scénou jsem vypjatě očekával, co bude dál... Navzdory zvláštnímu transu plnému nepříjemnému pocitu bylo to něco, od čeho jsem se nemohl a nechtěl odtrhnout. Asi jako se celé dění ani jednou neotrhlo od přítomnosti jedné z dvou hlavních postav, což osobitému dojmu ve výsledku rozhodně prospělo. Velice působivé, nekompromisní, s drsným koncem a dlouho přetrvávějícím zásahem... 90% (30.05.2020)

Jasně, námětem mi toho samotný film mnoho neříká, neboť patřím k dost mladé generaci, ale čistě z technického hlediska toho moc vytýkat nemohu (tu dobu jsem osobně nezažil, takže se nedokážu stoprocentně vžít do těch postav). Že oba dva herečtí představitelé dostali za svou roli Českého lva, to považuji za jasnou věc. V takovém věku předvádět na plátně mistrovské výkony, to se každému nepoštěstí :) Film nabídne dost momentů k zamyšlení, závěr v domově důchodců a finální zúčtování, kde si z pozice diváka uvědomíme, jak je vše pomíjivé, přímo excelentní záležitostí. Sice tomu dávám jen tři hvězdičky, ale fakt silné. Za mě 6,5/10 (05.03.2022)

Dušek a Provazník natočili něco mezi road movie, hořkou komedií a psychologickým dramatem. Jejich Kill Karel mi v něčem připomněl filmy Quentina Tarantina. Jednak to byla cesta za pomstou, ale také „napravování historie“. Jenže na to má sice koule Tararntino, což mimořádně zábavně potvrdil i letos, ale Dušek a Provazník ze zločinů Karla Vaše jenom obžalují jakéhosi Václava Mráze. Ale i tak mi připadá, že chybělo málo (třeba, kdyby si tvůrci ujasnili, co za film vlastně chtěli natočit) a film by si zasloužil všech pět hvězdiček. (19.10.2019)

Líbí se mi na tom, jak si to vezme americký žánr, ale zpracuje ho úplně neamericky. Pomalu, bez flashbacků, bez vysvětlovaček, bez nějakého většího pocitu identifikace s (fyzicky chátrajícími) postavami, které si jdou pro pomstu. Kromě asi dvou scén, kdy Schmitzer vypráví s hlavním "záporákem" nesouvisející historky z lágru, se o minulosti skoro nic nedozvíme, a tak je ponechán prostor představovat si, co všechno mohl ten komunistickej prokurátor udělat. A pomsta je daná jako něco, co se musí udělat, protože nikdo jinej neměl koule to udělat za ně a staříci můžou třeba zítra umřít. SPOLER ALERT A to, co se stane v závěru je tak v duchu celého filmu, protože to nepřináší nějaké zadosti-učinění ve smyslu pomsty (protože prokurátor je zmatenej senila), ale spíš satisfakci, že rozpadající se dědek něco dokázal dokončit a odbýt si něco, co považoval za nutnou formalitu, kterou mu polistopadová společnost v žádné formě nedala. A ne, není to politický film a není v tom patos jak u běžných českých antikomunistických filmů bývá. Ale možná právě tohle razantní gesto na konci pomalého filmu česká kinematografie potřebovala. (01.12.2019)

Pro diváky neznalé kontextu to bude nejspíš jen snímek mající bizarní rysy černé, ve svém vyznění téměř až skandinávsky pojaté hořké komedie, pro mne, který ještě zažil komunistickou totalitu a to svinstvo, co tu panovalo v 70. a 80. letech, je to film roku, kde se dá najít vše podstatné - nulové vyrovnání se se zločiny komunismu, nepotrestání prakticky žádného komunistického zločince (s čestnou výjimkou Miroslava Štěpána), nedůsledný a ve výsledku naprosto nefunkční institut lustrací, kontinuitu socialistického právního řádu a její personální následky atd. atd. Příběh se zdá být bizarní a nepravděpodobný, o to zoufalejší je fakt, že jde o skutečnou událost, konkrétně pokus válečného hrdiny Pravomila Raichla zabít bývalého komunistického prokurátora a soudce Karla Vaše, kterého naše porevoluční justice, coby důsledek kontinuity socialistického právního řádu a ponechání ve funkcích všech socialistických soudců a dokonce i prokurátorů (i vojenských!), nebyla schopna odsoudit ani k symbolickému trestu - viz naprosto zdrcující a mrazivý dokument Vrahem z povolání - Utrpení soudce Karla Vaše (který by měl být promítán ve všech školách). Formálně jde rovněž o překvapivě vysoký nadstandard - vynikající herecké výkony (což souvisí s dobře provedeným castingem), především čistě fyzické herectví Jiřího Schmitzera, přesná upozaděná režie, chytře a vtipně napsaný scénář, cíleně pomalé tempo, celý snímek silně minimalistický s komorním neokázalým vyzněním... Opravdu nečekané filmové překvapení! (23.02.2020)