Záhada Blair Witch

Hodně velké zklamání. Ale to je asi můj problém, neměl jsem být tolik natěšený jenom kvůli pověsti snímku. Nečekal jsem žádné bůhvíjaké triky, strhující hudbu, excelentní herecké výkony, filozofické dialogy ani nic podobného; myslel sem, že film stojí na atmosféře a autentičnosti. Jenže napínavá, hustá či prostě hororová atmosféra se dostavila možná na poslední cca 3 minuty filmu a tak jediné, čeho jsem se dočkal, byla "autentičnost" a to ji ještě musím dát do uvozovek (výraz amatérismus je myslím vhodnější :-)). 86 minut koukat na to, jak 2 magorové a jedna blbka pobíhají po lese s kamerama, totálně jim u toho tečou nervy de facto z ničeho, řvou jen kur** a do pr****, to je fakt jak za trest (málokdy se mi stává, že bych hlavním hrdinům nefandil, ale tady jsem jim vyloženě přál smrt a mám pocit, že to záměrem tvůrců snímku tak úplně nebylo :-D). Samozřejmě každý si na Záhadu udělá svůj názor, ale mě téměř ničím nezaujala a rozhodně ji NEDOPORUČUJU dalším uživatelům. (10.04.2009)

Tak na tenhle film jsem slyšel v podstatě jen pozitivní ohlasy. Z vyprávění to vypadalo, že většina lidí si při sledování nasrala do kalhot, takže jsem měl dokonce v úmyslu jít na Blair witch do kina. To mi ovšem nějak nevyšlo, takže jsem si nakonec počkal až do doby, kdy to dávali v televizi. Strašně jsem se těšil, že uvidim konečně nějakej hrůzostrašnej horor, ale tohle jsem fakt nečekal. Nejstrašidelnější na celym filmu byl asi hlas tý uječený holky (nevim, jestli v originále měla taky tak strašnej hlas, ale tu dabérku bych asi musel zabít). Jinak je to nuda o tom, jak 3 mamlasové choděj lesem a mávaj kamerou. Trochu zajímavě vypadala asi tak poslední minuta, což je ale na 1,5 hod dlouhej film žalostně málo. A vůbec nechápu, co na tomhle stálo 25.000 dolarů a další věc, kterou nechápu je ta, že tahle debilita má tak vysoký hodnocení. Spíš by se to hezky vyjímalo někde mezi 200 nejhoršíma. (30.04.2006)

Phileasi Foggovi vynesla sázka balík liber a indickou krasavici. Mně sázka zkrátila život minimálně o dva roky. Je to už nějaký čas, takže se směle přiznám k jedné z mnoha mou osobou spáchaných hovězin. Dlouho poté, co příběh zbloudilých studentů oběhl kina, aniž jsem ho zaregistrovala, jsem trávila víkend na chatě s partou podobně švihlých přátel. Dlouhý večer přímo nabádal k nějaké nepředloženosti a netrvalo dlouho a čísi třikrát prokletá ruka se natáhla po disku se ZBW. Předem navrčená ("nechápu, co na hororech může lidi tak děsit, dneska každej nechává po celým baráku rozsvíceno, sotva venku praskne větvička") jsem se připojila. Doběhly titulky a rozhostilo se ticho. Po chvíli kamarád povídá: "Lidi, jsem zvědavej, kdo by teď dokázal dojít pro pivo." Na vysvětlenou: do hospody to bylo dva kilometry lesem. Hádejte třikrát, který magor opovržlivě prohlásil něco o srabech a zvedl se s tím, že pro zlatý mok teda zaskočí, když pánové tvorstva mají v kalhotách. Sázka byla uzavřena a já jsem pevným krokem vykročila do tmy. Na kraji lesa krok zakolísal. Po dalších pár metrech klopýtl. Mozek nařídil kroku, ať se srovná, tepu, ať se zklidní, a zubům, ať přestanou cvakat. Krok, tep a zuby sdělily mozku, co jim může, nicméně mozek dělal co mohl, aby udržel tělo v pohybu a přesvědčil ho, že všechny zvuky má na svědomí vítr nebo malá zvířátka. Dohnal rozklepané tělo až k občerstvovacímu zařízení, kde se mě hospodský starostlivě zeptal, zda mi něco není. Nepřesvědčivě jsem zamumlala něco o nastupující chřipce, "v týhle době je toho všude plno" (byl červenec) a k pivu mi byla přihozena slivovice ("to vás postaví na nohy"). Postavit na nohy jsem potřebovala jak sůl, když po sto krocích zpáteční cesty něco zavrzalo vedle mě. Div jsem si nevyrazila lahvemi zuby a znatelně jsem zrychlila. Po další zhruba stovce mi těsně před nosem vzlétl rozespalý pták. Nadále jsem už kroky nepočítala, v tom poklusu to ostatně ani nešlo. Když po mé levici něco dutě zahoukalo a poté se ozvalo praskání větví, povolilo mé chatrné sebeovládání definitivně a zbytek cesty jsem zvládla tempem, které předčilo všechny medailové výkony Marion Jonesové. Osazenstvo chaty, vyhlížející můj návrat z oken, se nestačilo divit, když jsem dveře spíš vyrazila, než jimi prošla, hodila nákup do plenéru a vrhla se do nejbližší mužské náruče pramálo se starajíc, zda je to ta, do které patřím, s následujícím sofistikovaným projevem: "J-j-já už t-tam n-n-nikdy n-nejdu!" Ano, moji milí - tohle dokáže strach. Tohle dokáže Blair Witch. (24.04.2008)

Do té doby než jsem viděl tento film jsem chodil očas i rád do lesa, po shlédnutí tohoto snímku už do lesa nelezu. První polovina filmu není ani tak ztresující, pokud se divák nevžije do situace těch, kteří se snaží najít cestu z lesa ven. Ovšem druhá polovina již stresující je a to pořádně, kdybych někde kempoval a někdo mi postavil před stanem mohyly z kamenů potom mě unesl kamaráda a vydával celou noc sténání radši bych se zabil sám. Od začátku až do konce vlastně nevíte co se stane a na závěr přijde celkem šok v podobě zakončení příběhu. Příběh o třech mladých lidech, po kterých zbyli jen kamery a způsob jak autenticky a originálně je tento snímek natočen mi nezbývá než dát 10/10. (14.02.2009)

O tom, že prostředí hlubokých lesů je velmi vděčné a účinné strašidelné téma, mě již několik snímků dostatečně přesvědčilo. Počínaje norským Villmark či Raimiho Evil Dead a konče právě Záhadou Blair Witch. Lidé vnímají strach různě, což je také nejspíš důvod zdejšího, docela rozporuplného hodnocení i komentářů. Zde jsem si uvědomila, že to, co člověka nejvíce děsí, a nejen ve filmech, je ten hrozný strach a svíravý pocit z neznáma. Z toho, co nevidíme, ale dokážeme silně cítit a vnímat. Z toho, že nevíme, kdy a jak se něco může přihodit. Z našich vlastních představ. Z toho, že to všechno nedokážeme ovlivnit a tím nás to postupně může ničit a zatemňovat náš zdravý rozum. Protože nejhorší, je to NĚCO. To neviděné. A kde končí skutečnost a začíná paranoia? A obráceně. A co když se obojí vlastně prolíná dohromady? V lesích Burkittsville nepobíhá šílený maník se sekyrou a špinavýma montérkama, který po vás jde, a vy víte, že když někde zašustí listí, že je to on. Není to ani armáda rozpadajících se zombíků. Je to něco, co ve filmu vlastně ani nespatříte. A právě to mě dokázalo po celou dobu spolehlivě děsit. Náznaky, symboly, smích kdesi z dáli, šustění listí, noční záběry kamery, tma, stupňující se tíživá atmosféra a rostoucí beznaděj a hysterie mezi postavami. Závěr filmu je "creepy as hell." Než jsem šla večer spát, lekla jsem se i žárovky, která se s zablikáním začala rozsvěcovat v pokoji. Celý snímek je dokonale sugestivní, s maximálně vybudovanou atmosférou, také právě díky autentické kameře, která silně umocňuje celý děj a výkony hlavních hrdinů. Herci mi byli sympatičtí a já už jen musím smeknout před tím, co všechno se dá vytvořit s amatérským zázemím, pár tisíci dolary, tísnivým a tajemným prostředím a především originálním nápadem s dokonalou mystifikací. Průkopník a v podstatě zakladatel žánru "Found Footage," který dal filmařům náměty na dlouhá léta dopředu a dodnes z něj spousta hororů těží. Stále častějším používáním tématu ruční kamery a nalezených záběrů se však vytrácí kouzlo, které pramenilo z inovátorských postupů, originality a také doby vzniku tohoto filmu. A vy všichni, co se v komentářích vyjadřujete vulgárně či s despektem, zamyslete se nad tím, jestli byste tohle sami zvládli a frajersky dokázali přečkat i jen první chladnou noc uprostřed nekonečné tmy podzimního lesa. Jestli byste se odvážili to sami prožít. "Jasně, to nic není, v pohodě, to by zvládlo i dítě, nejsem poseroutka..." Až byste se tam ale ocitli, padal soumrak a odevšad by se ozývaly různé zvuky, pak byste možná uvažovali jinak. Klidně bych vzala kameru, pár lidí a něco podobného by šlo stvořit. Ale pouze za denního světla, nočním lesům bych se vyhla obloukem. (08.01.2011)