Malá lež

Nevím, jestli je tohle v Číně tradicí a nebo je to prostě jen jak se to stalo v rodině režisérky Wang. Nicméně, jelikož tak trochu sleduju několik youtube channelů, které jsou silně orientované v Asii a Číně a protože jsem sám žil v zahraničí, vím, že kultury se liší, jsou jiné (a přitom jen v detailech, jádro je většinou velmi podobné), jak i zazní ve filmu (same same but different). "The Farewell" je na jednu stranu osobní zpovědí, na druhou stranu jakousi bilancí nad životem v Číně oproti USA. Je to takový "lehký nenáročný" film, kde se toho vlastně moc nestane, i když pitvá zajímavé téma, život a líbí se mi obecně, jak je natočený. + Awkwafina, good shit, this acting. Ale samo o sobě tohle dílo příliš nepřináší, i když jeho záměr chápu. (03.01.2020)

Velmi pěkná sonda do čínské kultury která je mnohem více drama jak komedie. Drama s pár momenty k pousmání. Toť vše. Awkwafina nic moc, ale zbytek jede docela slušný herecký standard a tak se na to kouká docela dobře. Bohužel celý film nemá zase tak co říct, žádné opravdu silné momenty ani rafinované scény, co by se člověku vryly do hlavy. A tak i přes to, že vlastně není vůbec špatný, upadá do filmařské šedi pomalého zapomenutí. (29.05.2020)

Můj základní problém s Malou lží je prostě v tom, že mě nedokáže dojmout představa, že v nejlidnatější zemi světa s 1,4 miliardou obyvatel má umřít 1 člověk na rakovinu plic (navíc člověk pokročilého věku, který má život v podstatě za sebou - stačí se projít po Olšanech, aby člověk zkoumáním náhrobků rychle zjistil, kolik lidí jenom v Praze takové štěstí nemělo, a zubatá je skosila ve velmi útlém věku). A vlastně mě ta "něžná komedie" (už to označení mi přijde hrozné) minula tak nějak celkově a dostala ze mě přesně nula emocí, nepřišlo mi to vtipné ani dojemné, a už vůbec ne "povznášející", byť chápu lidi, kteří se tímhle typem filmů nechají okouzlit. Původně mě tedy neoslovil ani trailer, ale nakonec jsem podlehl zvědavosti, abych si bohužel jen potvrdil dojem, který mám už delší dobu, že filmy od Aerofilms v poslední době už nějak nejsou takové jako dřív. (24.11.2020)

Tak tohle pro mě bylo strašně milé překvapení. Filmy produkované studiem A24 mám rád a většinou mi sednou. Jsou sice výjimky (Slunovrat, Přízrak, Zabití posvátného jelena a určitě jsou i další), ale i tak se tam najde dost těch zajímavých. Malá lež je jedním z nich. Zprvu to celé vypadá jako film o umírání na nevyléčitelnou nemoc (což je téma, které nemusím), jenže umírání není ve skutečnosti stěžejním tématem. Tím totiž je střet východní a západní kultury a jejich přístupu k životu, který se odehrává v příběhu mladé Billi, která kvůli oné události přijíždí do Číny za svojí početnou rodinou, kterou od dětství neviděla a ani si je pořádně nepamatuje. Proto tradicím svojí rodiny tolik nerozumí, nechápe, proč je v Číně zvykem lidem neříkat, že zemřou a celý film se všechny zvyky její rodiny snaží pochopit a dostat se do nich. Do toho zde máme linii s umíráním babičky, které její rodina nechce říct že umírá a její až nakažlivou radost ze života. Což je vlastně další linie filmu, že si člověk má vážit svého života a svých blízkých - dokud je má, protože jednou může být pozdě a ani je pořádně nepozná. Do toho zde jsou velmi zajímavé a realistické dialogy, které někdy mají větší hloubku, než se na první pohled zdá. Třeba je zde vidět, že otec Billi začal víc pít alkohol, ale jen v jedné větě je zmíněno, že normálně takhle nepije - a když se nad tím člověk zamyslí, dojde mu, že je to z žalu. Překvapivě tenhle film má co říct a neříká toho zrovna málo, což dost cením. Navíc Wang je evidentně talentovaná režisérka a pro filmařinu má skutečný cit, jelikož takhle krásně promyšlené statické záběry jsem už nikde dlouho neviděl. Navíc měli poněkud podmanivou atmosféru a já si užíval každý záběr (jen některé bych prodloužil, aby více vynikly). Co je však na Malé lži nejlepší je to, že se vyhýbá všem kýčům, přehnaně emočním scénám a nesnaží se člověka v každé scéně rozbrečet, jako to dělá spousta amerických filmů o neléčitelné nemoci. Naopak, tenhle film téma pojímá komorně, s příjemnými chvílemi, nesnaží se z diváka dolovat city co minutu, místo toho vše postupně buduje, aby ve finále vynikl. A přesně takový typ filmů mě dokáže dojmout a taky že dojal, protože zase po dlouhé době mi pár slz na konci filmu ukáplo (naposledy to bylo snad film O Schmidtovi). Když si teďka vzpomenu na film Vzpomínky na lásku, který jsem viděl v úterý a který se strašně snažil o to, aby u filmu vybrečel oceán, o to víc cením Malou lež, která nepotřebuje srdceryvné kýče, aby dojala. Možná jen na té hudbě mohli ubrat. Jinak ale už nemám co vytýkat, navíc se mi strašně líbil konec a ta scéna v titulcích, která mě docela překvapila. Fakt se mi to líbilo a sám jsem z toho dost překvapený, jelikož jsem se prostě obával kýče. 5* (29.05.2020)

Hlavní hrdinka, bezvadně ztvárněná vycházející hvězdičkou Awkwafinou, je v podstatě režisérčiným charakterním a vzpomínkovým odrazem a lze skrze ni vnímat ústřední silnou emocionální tenzi, vznikající pronikáním dvojího přístupu k rodině a lidskému životu jako takovému - na jedné straně je starost o milovanou osobu a potřeba zachovat si upřímnost a rozloučit se, na straně druhé východní tradice, které rodinnou sounáležitost ještě zvýrazňují a upřímnost odstrkují ve prospěch milované osoby. Vyprávění nám přitom nepodstrkuje jednostranná východiska a netlačí nás do zřejmých interpretací, ale řadu motivů nechává spíše nenuceně rozvolněných a spoléhá se na samotnou sílu interakce. I díky typologicky dobře obsazeným hercům se divák v postavách bez problémů orientuje a dialogy si udržují atraktivitu jednak díky nepřetržitě přítomnému emocionálnímu dilematu, jednak zásluhou jemného humoru a vtipného poukazování na čínské tradice a tamního dogmatizovaného pohledu na Ameriku. A samozřejmě vše drží pohromadě hledisko hlavní hrdinky, které je globálně nejuniverzálnější a pochopitelné, ústící do nesmírně dojemné scény rozloučení. Film trvá střízlivých 90 minut a uteče poměrně rychle, neboť delší dialogové sekvence bývají pravidelně prokládány vtipnými konfrontacemi na úrovni vyprávění i stylu - nejde jen o střetávání východu a západu v rámci emocí a jednání postav (a mluvení, jako ve výborné scéně anglického rozhovoru s lékařem před nechápající babičkou), ale také o prolínání hollywoodských a asijských žánrových tradic. Jde o snímek nenápadně sestříhaný a pro mainstreamové publikum snadno stravitelný, ale nezapřou se v něm východní vlivy ve stylu dlouhých rozmluv u tradiční kuchyně či kompozičně extravagantní scény s výrazným hudebním doprovodem a inscenací v podobě obrazů či fotografií (úvodní scéna × focení na svatbě)... Komorní a ne stoprocentně divácký, ale velmi příjemný, přemýšlivý a chytře koncipovaný snímek na pomezí dvou různých postojů a tradic, který možná kdekomu příliš neřekne, ale divákovi ochotnému naslouchat a přijmout poselství ukryté mezi řádky nabídne vítané zpestření a podnět k přemýšlení. Lhát se sice nemá, ale v tomto stylu je libo malou lež podávat pravidelně. 80% (19.09.2020)