Démanty noci

Lustigova povídka Tma nemá stín si něco podobného nezasloužila. V takových extrémní případech, jako je tento, mě to unisono žene zpět k psanému textu svinským krokem. "Snažil jsem se záměrně potlačit všechny prvky, které by příběh situovaly do doby a místa. Chtěl jsem se zamyslet nad osudy člověka - člověka dnešní doby. Příběh je mi prostředníkem k tomuto zamyšlení. Osamocení a ponížení člověka, do něhož se může dostat - a zápas o únik z tohoto útlaku." Tolik z repertoáru frází Jana Němce, které věnoval Kinu v památném to roce 1964. Démanty noci aneb 64 minut prožitých v 64 letech subjektivizovaného času nefalšovaného trýznění prázdným filmem. (09.12.2012)

Černobílá horečnatá koláž snění, bdění a toužení. Nestejně dlouhé sekvence doplněné hrou s výrazným ambientním zvukem, který s danou scénou nekoresponduje, tedy který patří (či by patřil) scéně jiné; hra která vytváří pocit neskutečna, snění, horečky a dezorientace. Dynamické scény cesty se prolínají s krátkými statickými až fotografickými záběry; některé obsedantně a opakovaně se vnucující, jiné jedinečné a neopakovatelné (kontrastující klidnou scénu detailu ruky pomalu se položivší na zábradlí, považuji za jednu z nejzajímavějších vůbec). Děj je sestaven z mozaiky retrospektiv a anticipací; děj cesty poslední. Psychologická surovost, staví do kontrastu základních lidské potřeby a společenské banality a lidskou ubohost (veteráni); sonda do proměn lidské psychiky ve stavu mezní situace ... (20.02.2010)

Klasicky priklad ako u Transportu Z Ráje - silna tematika Druhej Svetovej Vojny este automaticky neznamena silny film. Vystavat film na tom, ze dvaja ludia utecu z transportu do lagrov? Tak to ne, to uz rovno sa moze natocil film o tom, ako sa prepravoval vojensky material zo Sovietskeho Zvazu do Afganistanu po decemri 1979 a o tom, ako to prezivali dvaja soferi nakladakov. 30 % (27.10.2015)

Mé první setkání s režisérem Janem Němcem nedopadlo zrovna nejlíp. Když si tak čtu v různých komentářích, tak se přiznám musím zcela ztotožnit se všemi, kterým ten film přijde takový prázdný. Schází tu jakýkoli srozumitelný scénář a dějová linie. Hrdinové po většinu času jen putují lesem. A téměř tu chybí dialogy (jsou zde jen takové "výkřiky do tmy" tipu "spíš?", "je mi zima"). Pochybuji, že by v reálu takto vypadal útěk. Za to je tu až přehnaně rádoby poetických (snových) flashbacků, v nichž se však člověk jen těžko orientuje. Hlavně jsem nepochopil vyústění celého snímku. Ve chvíli, kdy se tu objeví sudetští dědkové s puškami (vůbec nechápu, co to bylo za společnost), má člověk pocit, že to nemůže na konci s mladíky dopadnout vůbec dobře. Zvláště když jsou mladíci vyváděni ven z domu a pochodují kolem starců, kteří na ně míří puškami. Celý film ale končí zas oním putováním mladíků v lese. Má to tedy znamenat, že ti dědci byli natolik senilní, že je nechali odejít. Pokud ano, proč na ně do poslední chvíle mířili puškami. Pokud ne, proč takto nejasný konec. Tématika holokaustu je mému srdci hodně blízká, asi i proto jsem chtěl tento snímek vidět. Ale musím říct, že opravdu nevím, co si mám o tom ve finále myslet. Asi nezbývá než konstatovat, že je ten film na mě víc umělecký, než co jsem momentálně schopen absorbovat a pochopit.. (13.02.2017)

Několikadenní útěk dvojice židovských chlapců z transportu je sice fyzický výkon, což zdůrazňuje neustálý pohyb kamery, ale režisérovi šlo o duševní pochody svých hrdinů. Vzpomínky, představy, sny, to všechno neustále narušuje tok jednoduchého příběhu a povyšuje ho na další úroveň. Jan Němec si nepomáhá žádnou hudbou a nechává film syrovější. Spolu s krátkým Soustem nejlepší adaptace Arnošta Lustiga (a nejlepší filmy Jana Němce). (09.04.2015)