Démanty noci

Kus čisté kinematografie. Němec si nepomáhá hudbou, komentářem ani zbytečnými dialogy a přesto dokáže divákovi prohnat mráz po zádech. Natočit ve 28 letech takhle chladný a depresivní film s prvky surrealismu vyžaduje notnou dávku talentu. Těžko stravitelné pro svou vysokou uměleckou náročnost, ale určitě brilantní kousek, který by se dal srovnávat i s Vláčilovým stylem. (03.08.2006)

Zahřívací cvičení s prvoplánově zádrhelovým příběhem, zbytečné flashbacky a iritující jednoduchost. Hlavní hrdinové v sobě nemají jedinou věc, pro kterou by stálo za to se s nimi ztotožnit a já už je raději nikdy nechci vidět. Tahle Němcova "hodina strachu" je pro mě hodinou ztracenou a chválené Démanty pak neuchopitelnou prázdnotou. (27.01.2006)

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)

Jan Němec predstavuje hranicu novej vlny, ktorú som schopný chápať a akceptovať. Napr. filmy Pavla Juráčka sú už za mojou hranicou. Démanty noci považujem za mimoriadny film, ktorý s maximálne úspornými prostriedkami zobrazuje živočíšnu túžbu prežiť. Páčili sa mi keď som ich videl prvý krát, páčia sa mi aj dnes. (21.02.2018)

Scény útěku obou mladíků před fašisty a následnou smrtí byli velice působivé. Jenže režiser Němec se neustále vyžíval také v opakovačkách a hlavně prolínal dramatické okamžiky prchání s útržkovytými vzpomínkami hlavních postav z předválečných časů. Mě tohle hodně rušilo a podle mě taky strašně zabíjelo atmosféru celého filmu. A navíc nemám rád ten hrozný naturalismus režiserů nové vlny šedesátých let. Koukat se na šíleně dlouhé scény jakýchsi ožralých bavících se gestapáckých "dědečků" je na mě jednoduše moc. (07.09.2007)