Démanty noci

Jan Němec predstavuje hranicu novej vlny, ktorú som schopný chápať a akceptovať. Napr. filmy Pavla Juráčka sú už za mojou hranicou. Démanty noci považujem za mimoriadny film, ktorý s maximálne úspornými prostriedkami zobrazuje živočíšnu túžbu prežiť. Páčili sa mi keď som ich videl prvý krát, páčia sa mi aj dnes. (21.02.2018)

Jednoho dne jsem zavítal do Boskovic a zašel si do místní židovské synagogy. V patře jsou dvě kamenné desky velikosti průměrně vzrostlého člověka. Jsou pokryty jmény židů, kteří byli z Boskovic odvlečeni německými nacisty do koncentráků a nikdy se nevrátili. Dvě plné, kamenné desky, popsané drobným písmem, ve třech sloupcích odshora dolů, jméno za jménem. Mráz mi šel po zádech. Tenhle film je v podstatě o tomto mém pocitu a o nesmyslnosti toho, co se dělo, o krutosti Němců, o nemožnosti židů utéct do bezpečí. A mimochodem - povšimněte si, že pro nejtragičtější scénu nemusíte použít detailní skoro realistické záběry, že většího účinku dosáhnete zvukem a záběrem na ženu zavazující si šátek a na pokoj, kde vítr provívá záclonami u oken. (06.07.2019)

Psychologické rozpoloženie deja si každý vyloží po svojom. Každopádne dej, príbeh a zápletka ako taká, vlastne ani nie je. Jedná sa len o kamerou prerozprávaný a zachytený útek dvoch mladíkov, ktorý utiekli z vlakového transportu, ktorý ich mal deportovať do koncentračného tábora. Dej je prakticky nemý, tých pár slov, čo vo filme padne, ale len zhutňuje stiesnenú a beznádejnú atmosféru. Záver je čistý psychoteror, každú plynúcu minútu som sa čím ďalej, tým viac tešil na komédiu, ktorú som mal po tomto filme nachystanú. 75%. (04.05.2009)

Mé první setkání s režisérem Janem Němcem nedopadlo zrovna nejlíp. Když si tak čtu v různých komentářích, tak se přiznám musím zcela ztotožnit se všemi, kterým ten film přijde takový prázdný. Schází tu jakýkoli srozumitelný scénář a dějová linie. Hrdinové po většinu času jen putují lesem. A téměř tu chybí dialogy (jsou zde jen takové "výkřiky do tmy" tipu "spíš?", "je mi zima"). Pochybuji, že by v reálu takto vypadal útěk. Za to je tu až přehnaně rádoby poetických (snových) flashbacků, v nichž se však člověk jen těžko orientuje. Hlavně jsem nepochopil vyústění celého snímku. Ve chvíli, kdy se tu objeví sudetští dědkové s puškami (vůbec nechápu, co to bylo za společnost), má člověk pocit, že to nemůže na konci s mladíky dopadnout vůbec dobře. Zvláště když jsou mladíci vyváděni ven z domu a pochodují kolem starců, kteří na ně míří puškami. Celý film ale končí zas oním putováním mladíků v lese. Má to tedy znamenat, že ti dědci byli natolik senilní, že je nechali odejít. Pokud ano, proč na ně do poslední chvíle mířili puškami. Pokud ne, proč takto nejasný konec. Tématika holokaustu je mému srdci hodně blízká, asi i proto jsem chtěl tento snímek vidět. Ale musím říct, že opravdu nevím, co si mám o tom ve finále myslet. Asi nezbývá než konstatovat, že je ten film na mě víc umělecký, než co jsem momentálně schopen absorbovat a pochopit.. (13.02.2017)

První setkání poznamenané pověstí – hodnou chvíli mi trvalo vůbec najít to správné rozpoložení (místo meditačního vplynutí mi běhaly hlavou věci jako á, tak tohle je ta slavná kamerová jízda), příště už budu vědět líp, jak na to koukat, ale už teď vím, že tohle je za mě Němcův vrchol, čisté hledačství prosté pozdějších póz a strojeností, baštím mu tu nerozpletitelnou (k rozplétání neurčenou) směs různých verzí reality, vzpomínek, představ, strachů i tužeb, sázených na plátno napřeskáčku tak, jak se vyčerpanému člověku střídají v mysli, a jsem zvědavý, kam mě zavede, až se do ní pořádně ponořím. (20.02.2019)