Případ Collini

„Já pojedu s váma.“ - „To nejde kvůli pojištění.“ - „Tak to vás můžu uklidnit. Jelikož pracujete podlé právní normy, která se na vás dívá jako na autonomní podsubjekt, tak vám nic, právnicky řečeno, nehrozí.“ - „Vždycky balíš holky takhle?“ - „Pokazilo se mi auto.“ Nezkušený ale nadšený mladý právník dostane za úkol obhajovat mlčícího, zlověstně vypadajícího Itala, který je obviněn z vraždy, a zdá se, že případ nemůže být jasnější…. Bavilo mě to, tak 3/4 filmu dokonce velmi. Hlavní hrdina je sympaťák, sešlý Franco Nero si to zase uhraje očima (nemusí ani mluvit), tlumočnice přináší příjemné osvěžení spolu s odlehčením vážného tématu a celkově jde o zručně natočenou žánrovku s historickým přesahem. Ale jak už jsem naznačil, závěr se moc nepovedl, poněkud jednostranné vyznění (ambiciózní právník velmi rychle zapomene na to, kdo pro něj byl náhradní, milující rodinou, a jak se k němu naopak zachoval jeho vlastní otec) bohužel výsledný dojem trochu sráží. Nic to ale nemění na tom, že jde o záležitost za slušné 4*. (11.10.2020)

Mladý turecký právník Caspar, působící v Německu, získává svůj první velký případ. Obhajuje staršího muže, který zjevně bez důvodu zabil starého ředitele velké firmy. K zavražděnému má Caspar osobní vazby, protože vyrůstal takřka v jeho rodině a miloval jeho dceru Johannu. Zajímavý právnický spor, kdy stojí David proti Goliáši sedícímu na lavici žalobců. (12.05.2020)

Čo sa človek nedozvie, keď si len tak pustí pomerne neznámy film lákajúci predovšetkým na popularitu v súčasnosti obľúbenej európskej hviezdy a pre pamätníkov je tu zase veľký Franco, preberajúci po Connerym titul najšarmantnejšieho dedka filmového priemyslu. Spočiatku ma film veľmi nechytil, v podstate bolo očakávateľné, čo sa stane a akoby divák na veci prichádzal skôr ako právnik. Návštevou Talianska a najmä prechodom do súdnej siene ale Prípad Collini naberie poriadne na obrátkach, čakajú nás aj zvraty a ako bonus sa dozvieme, ako šikovne sa dá právnicky zakryť v podstate akýkoľvek brutálny zločin. Neviem, či som na vine ja, že som sa o tomto škandále dozvedel až z nemeckého filmu, alebo ide o všeobecne známu udalosť, každopádne ide o veľmi dôležitý film, i keď až príliš konvenčne nakrútený, aby sa stal klasikou medzi súdnymi drámami. (16.03.2021)

Příběh sám je klasickou šablonou. Nezkušený advokát bojuje v na první pohled ztracené soudní při, přičemž proti němu stojí právnické eso a univerzitní profesor v jedné osobě. Asi bych ani nespočítal, kolikrát jsem tohle viděl. Určitý stereotyp nabourává jen blízký vztah, který má hlavní hrdina k protistraně. Ale i když se jedná o kýč, Němci opět využili svojí ojedinělou schopnost pálit do vlastních řad a poslali do světa další neotřele působící sebekritiku. Tentokráte míří nejen na nacistickou minulost, ale i na představitele justice, kteří kodifikovali poválečné právo. Nenašel jsem tu jediný aspekt, který by stál za kritiku. Sice mi ze začátku lezlo na nervy zavilé mlčení obžalovaného, ale i to časem dalo smysl. Soudní jednání sice nepůsobila takovým divadelním dojmem jako ta zaoceánská, ale to neznamená, že by byla méně dramatická. Naopak. Co vyčíst není ani hercům, přičemž M'Barek mile překvapil a Alexandra Maria Lara mě nezklame nikdy. Jako třešničku na dortu beru autorství Ferdinanda von Schiracha, který je sám vnukem nacistického pohlavára odsouzeného v Norimberku. 90% (29.04.2020)

Typické! Korektně pokřivená Salafistická republika Německo pošle Turka, aby ji veřejně vypral špinavé prádlo. Říct čistokrevný Árijec, že tam od války v podstatě tahají za nitky pohlavníci SS a jejich ke sluníčkařskému korporátnímu fašismu převychovaní potomci, mohlo by to znít jako nežádoucí konstruktivní kritika současných poměrů. Ale když na to poukáže Němec jako poleno Zimír Uzunoglu, je to jen roztomilá fabulace nezaujatou třetí stranou dávno přežité temné minulosti, ve které fotr křesťansko-demagogické oportunistky Andělky Mrdkové vůbec nebyl Oberbannführer Hitlerjugend, poté aktivní důstojník Wehrmachtu, a Andělka nikdy nebyla agentka Erika, asi tak stejně jako Bureš nikdy nebyl Bureš ani bezskrupulózní hrabivá kunda. Dreherův zákon byla taky jen kampaň, přičemž novelu Zákona o evidenci skutečných majitelů firem (svěřeneckých fondů) se dozajista brzy také podaří protlačit. Vše je tedy v pořádku a my můžeme s nadšeným bekotem na rtech kráčet vstříc ke sluníčkové, globalizačně fertilní korporátní multikulti Evropě s vládnoucí hrstkou úděsně altruistických filantropů a stádem mezi mešitami spokojeně přežvykujících euroovčanů. Inšalah, nebude to dlouho trvat, svoboda slova a projevu je už nyní stejným kusem legislativně zakotveného či korporátně direktivního hajzlpapíru jako za jakékoliv minulé dicktatury. Každopádně pomineme-li onen přičmoudlý alibismus, jedná se o sice kapku telenovelizovaný, nicméně svižně odsejpající, solidně natočený i zdramatizovaný a poměrně originální právní napínač, který velmi slušně dal i ten cigánský kokotmediálně vyfuckovaný učitel. Jen je trochu škoda té nepovedené exhumace kdysi hvězdného Františka Černého. Asi už ze zoufalství bere i role, které mu dicktují celou dobu bezhlesně strnule čumět, tvářit se, jako by právě olízal měsíc nemytý žalud, a na konci říct „konec“. (21.05.2020)