Fanny a Alexandr

Zážitky z některých Bergmanových filmů jsou neskutečné... jedinečnou atmosférou, propracovaným příběhem, silnými emocemi, jimiž jsou naplněny v osobitém filmařském provedení, tentokrát i s nebývale pestrobarevným vizuálem, jenž naplno odráží veškeré (někdy i protichodné) dojmy, nálady a zážitky v měšťanské severské rodině v minulosti. První hodina plynula jako kouzelně poetický, až komediálně odlehčený vánoční film, s příchodem tragického zvratu se mění nálada a začne prostor pro vyznění nejednoho příběhu uvnitř spletitého rodinného dramatu, v němž dominuje postava kluka Alexandra. Zejména scény, které rozehrávají konfrontaci vyrůstajícího kluka se svatým Otcem a tedy i vlastní či jinou nadpřirozenou fantazií, vírou, přísahy a otázky pravdy nebo lži, na mě ohromně zapůsobily. Fanny a Alexandr mě díky častému vyprávění z pohledu kluka dokázali vrátit do dětství a to až zvláštně zneklidňujícím způsobem, zároveň však s obohacující reflexí a nečekaně lahodivým vyústěním k závěru. S chýlící se závěrečnou oslavou je to na jindy depresivního Bergmana, i přes všechny peripetie, zvláště kouzelný film. I přes absenci těch nejslavnějších bergmanovských tváří jsou zde opět k vidění vynikající herecké výkony včetně těch dětských, k nezapomenutelným za mě patří pohledy Allana Edwalla během posmrtných „duchařských“ zjevení a vtipem hýřící živelnost Jarla Kulleho v postavě vášnivého rodinného svůdníka. Viděl jsem kratší, tříhodinovou verzi, ale vůbec bych se nebránil v budoucnu opakovanému setkání s tímto dílkem v plném televizním sestřihu, dá-li se sehnat. [90%] (22.12.2023)

Zhlédnout Fanny a Alexandra není jako dívat se na běžný film, spíše to připomíná čtení románu. Na jeden zátah je to zbytečně náročné, ale návraty při správných náladách přivodí lahodný zážitek. Přestože Bergmanova životní zpověď postrádá překvapivé či gradační momenty (a je proto těžká na soustředěné vnímání), jedná se o poutavé vyprávění s úžasnými hereckými výkony a přenádhernými dialogy. (10.11.2006)

Fanny a Alexander začína ako klasická historická kostýmová rodinná freska s prvkami humoru, takže som mal chvíľu pocit, že Bergman mierne zosenilnel a chcel natočiť niečo zámerne klasické. Ale film sa skladá z troch častí, z ktorých má každá úplne inú atmosféru a vyznenie. Netušil som, že mi po jeho skončení príde na myseľ Lovcova noc, alebo aj taký Šiesty zmysel (najlepšie je vopred o filme nič nevedieť). Všetko je myslené samozrejme metaforicky, vysvetlenia udalostí, ktoré sa nečakane stanú a nedávajú racionálny zmysel, sa nedočkáme. Bergman dokáže vtiahnuť diváka na celé tri hodiny, avšak okrem jeho predĺženého DC si viem predstaviť aj dvojhodinový, po ktorom nemá človek pocit, že vo filme bolo tých myšlienok a dialógov na jeden krát príliš a treba si ho pozrieť pre istotu znova, motívov je tu skutočne neúrekom. Pozrieť si znova jeden a pol hodinovú Siedmu pečať pre utriedenie myšlienok je niečo iné, ako trojhodinový (resp. 5 hodinový) kolos. Dojímavý film je v Bergmanovom podaní niečo úplne odlišné, ako v hollywoodskom, alebo európsky artovom. (11.01.2013)

Původně poslední velké dílo se nakonec stalo (alespoň pro mě) dílem největším. Kumulace všech Bergmanových oblíbených témat. Jsou tu vzpomínky na dětství, rodinné a mezilidské vztahy, postava ušlechtilé ženy ubíjené mužem (protože Bergman je víc než kdokoliv jiný ženským tvůrcem), divadelní prostředí, trocha té filozofie o smyslu života. A všechno to při stopáži tří hodin, která by nejeden film potopila, funguje. (ZF UH) (29.02.2008)

A 312i minutový sestřih bych hodnotil ještě příkřeji, protože tak velkopanské rozvynutí do šíře by ságu rodu Ekdahlů jistě zbavilo i toho nejtitěrnějšího drobečku uměleckého účinku, který obyčejně plyne z potěšení z nevyřčeného/nezjeveného a tím podmíněného zapojení vlastní imaginace. Nevím proč, ale na Bergmana v barvách se ne a ne naladit (viz Šepoty a výkřiky). (30.05.2009)