Narušitel systému

Jedním slovem: intenzivní. Musím říct, že mně z tohoto filmu bylo až fyzicky zle. Už ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy při sledování filmu cítil tak nekonformně, tak zranitelně. Mísily se ve mně pocity bezmoci a lítosti, lomcoval mnou vztek. Skoro po celou dobu jsem měl chuť brečet, chvílemi jsem měl chuť řvát (spolu s Benni). To by jako pozvánka k sledování mohlo stačit, ne? Že chcete slyšet i, co mě tak rozrušilo? Inu, máte to mít (spoiler alert)! ___ a) Až poté, co jsem se uklidnil (pár hodin po projekci, byl jsem tedy v moci filmu ještě dlouho po doznění závěrečných titulků) jsem si uvědomil, proč mě bylo z tohohle filmu tak děsně úzko. "Zdrcla" mě ta beznaděj, ta marnost všech těch pokusů Benni "uzemnit", "ukotvit", najít pro ni místo. Dosud jsem věřil (chtěl jsem věřit?), že i děti z dysfunkčních rodin, brzcí sirotci, opuštěné děti mohou najít (obnovit) rodičovskou lásku. Že společnost je s to ji jim nějakým způsobem suplovat (když už ne plně nahradit, tak se k ní aspoň přiblížit). Ne, teď neútočím na monopol (co se týče péče, pochopení, pozornosti) funkčních rodin - jen nepředstírám, že ne každé dítě se do nějaké té funkční rodiny narodí (kdybych byl škarohlíd, tak bych řekl, že většina se do ni nenarodí), jaké pak má tohle dítě možnosti? Jak mám po "Narušiteli systému" (po snahách paní Bafané, Michy a Sylvie) věřit, že pro každého existuje naděje (naděje, že všechno bude v pořádku a že každý z nás někam patří a nemůžeme to místo míjet donekonečna)? b) Znáte to přísloví, že všichni jsme jednou dole, jednou nahoře? Že se život pohybuje v sinusoidách, a tak to má být, jelikož si nikdy nezaslouží být absolutním vítězem (na úkor druhých) a absolutním poraženým? Ještě nikdy pro mě nebyla drobná vítězství (chvíle radosti) Benni tak bolestivé. Cykličnost (selhávající pokusy s Benni něco udělat) tohohle filmu mě doslova ubíjela, vskutku za každým sluncem (př. Benni tančí na stole poté, co jí matka přislíbila, že si ji vezme domů) jsem viděl vykukující mraky ohlašující bouři. c) Skutečným průserem bylo, že Benni měla dosti patologickou představu o lásce (jinou ale asi mít nemohla, když se jí ji dostalo velice málo, téměř žádná), proto se s ní nemohu plně ztotožnit (ví sice, co je na světě nejdůležitějšího, ale má o tom pokroucenou představu). Nelze si nevšimnout, že Benni (její představa citu) byla trochu žárlivá, trochu egocentrická, trochu majetnická. Vzpomeňte třeba repliku, kdy říká, že by mohla zabít Michovu ženu a jeho dítě, aby byli jen spolu. Její problémy v dětských domovech plynou z toho, že si nerozumí (nechce rozumět) s jinými dětmi, které jsou na tom částečně jako ona. K Justinovi, adoptivnímu synovi Sylvie, se taky nechová zrovna příkladně (a teď nemyslím onen nešťastný incident na ledě, to byla nehoda; tak trochu z Benni cítím, že chlapce bere jako konkurenci). Bojím se (to už je však čiročirá spekulace), že kdyby Benni jednou měla dítě, tak by se to dítě nemohlo nadechnout, nereplikovala by tedy lhostejnost či strach ze zodpovědnosti (případ její matky), nýbrž přehnaně ochranitelskou podobu mateřského citu. 95% (26.05.2020) (méně) (více)