A co všechny ty ženy

Jaké poznání vyplynulo pro mě z této neobyčejné švédské komedie? Že Bergman měl určitě velký smysl pro humor a že funkční komedii přesto natočit nedokázal... Kinematografie 60. let se často nesla ve znamení filmových experimentů, hledání nových forem a postupů vyprávění ze strany tvůrců i nových pojetí populárních žánrů. Není tedy divu, že ve víru uvolnění „zlatých šedesátek“ se zatoužil rozjásat i Bergman. Rozjásal se sice příliš hodně na to, abychom mohli A co všechny ty ženy vnímat i jako drama, ale bohužel se rozjásal i příliš málo na to, aby z toho vznikla skutečně svižná komedie. Pěkné nápady tento snímek rozhodně nepostrádá, výrazná nadsázka je zde přítomna ve formě i obsahu. Lechtivý příběh o muzikantovi, jenž upoutává hudebního kritika nikoliv svým dílem, ale sexuálními dýchánkami s houfem žen, doprovází klipovité vyprávění s výjevy navazujícími na staré grotesky a řada výtvarně nádherných obrazů zaranžovaných do posledního detailu. Nejednou jsem ale měl dojem, jakoby si Bergman neuvědomil jeden zásadní problém: že umělecky vyladěné statické obrazy, které můžou v komorním dramatu ohromně dodávat na působivosti díla, nemusí naopak vůbec fungovat v crazy komedii, která si žádná jistý spád a svižnější tempo. Výsledkem je film, který má šanci zaujmout formálně a snad i obsahově téměř každou scénou, ale jako celek budí hodně rozpačitý dojem a navzdory krátší stopáži (77 minut) začne velmi skoro nudit. Řada pěkných vtipů na úrovni replik i gagů působila na mě v kombinaci s artovým kabátkem spíše křečovitě a nuceně. Divadelní pojetí, které zde spočívá v převaze statických celků, odříkávání spousty vnitřních monologů a úmyslně afektovaném herectví, nepovažuji za šťastné řešení. 55% (07.11.2020)

No nevím, nevím. Nepřišlo mi to moc povedené. Některé gagy celkem fajn, jiné méně, ať už ale byly dobré či špatné, bylo jich jako šafránu, což je s ohledem na komediální žánr stylizovaný do grotesky, dost velký nedostatek... A zesměšnění pisálků, kteří neumí nic, ale přesto se snaží dělat mnoho, často i to, co neumí opravdu dokonale, je sice slušný nápad, ale způsob, jakým byl prezentován, mi přišel umělý a hlavně nudný. (01.12.2008)

Přepsáno v lednu 2019. A co všechny ty ženy jsou zcela jiným filmem, než je u Bergmana obvyklé. Nadýchané prostředí si koketně pohrává se zvoleným časem v nihilistickém úsměvu slunce. Důvod polohy je pochopitelný při obraně soukromí, vyřizuje si své drobné účty rozhořčení, nebojí se ani vlastní sebereflexe. Kamenem úrazu se může jevit přílišné fraškovité zlehčení, kdy se nutně nedodržuje očekávaná intelektuální úroveň se vším všudy. Sarkasmus tak trpí dýchavičností, občas sice vylétne do povětří a s jásotem předloží několik drahocenných perliček stavů a slov, ale také se třese v záchvatu trpkého pousmání rozpačitosti. Hlavní postavou rozjuchané frašky je Cornelius (sympatický Jarl Kulle), ctižádostivý hudební kritik a životopisec uznávaného violoncellisty Felixe. Posvátné úctě je nadřazena pouze vlastní společenská vážnost, intimní důstojnost a ambice uměleckého ocenění vlastního tvoření. A o dosažení soukromého cíle jde především. Ženská rasa zde slouží především k obdivu mužského ega: bezelstně hravá Felixova milenka Ingrid alias Humlan - Včelka (příjemná Bibi Andersson), nebojácná Felixova pokojská s tajemstvím Lisa alias Isolde (smyslná Harriet Andersson), důstojná Felixova manželka Adelaide (šarmantní Eva Dahlbeck), Felixova věrná mecenáška Jeannette Bring alias Madame Tussaud (zajímavá Karin Kavli), temperamentní Felixova žákyně a nebezpečná střelkyně Hedda alias Traviata (energická Gertrud Fridh), Felixův nový mladý objev Cecilia (příjemná Mona Malm) a Felixova spřízněná duše Beatrice (Barbro Hiort af Ornäs). Z dalších rolí: lstivě dokonalý ochránce Felixova soukromí a jeho manažer Jillker (dobrý Allan Edwall), zahořklý bývalý Felixův soupeř a jeho současný řidič Tristan (Georg Funkquist), či nový mladý objev hudebního světa (Carl Billquist). A co všechny ty ženy nejsou špatným filmem, byť nedosahuje obvyklé intelektuální úrovně autora. Kritik je škodná zvěř, byť se s umělcem vzájemně potřebují k získání správného ohlasu společenské vážnosti. Sebereflexe je účinná a upřímně znevažující sebe samotného. Příjemné, svižné, neoslňující. (03.06.2009)

Tak jsem dostal chuť na nějaký ten těžší kousek a pustil jsem si Bergmanna. Netušil jsem, že maestro se někdy pouštěl i do komedií a tak jsem nemohl sáhnout víc vedle. A co všechny ty ženy mi přišlo jako úporná snaha co nejvíce pozurážet kritiky a ukázat je jako ty nejnicotnější bytosti. Bohužel je tomto konání, tolik jedovatosti že mi film ani nepřišel vtipný, spíš jen zatrpklý. Na to aby si Bergmann schladil žáhu, neměl umělec jeho formátu zapotřebí mrhat prostorem celého celovečerního filmu. Vylít si tak vztek na nějaké vedlejší postavě v pár minutách by bylo určitě účinnější a snad by to i dopadlo lépe. (02.12.2013)

Tohle se Bergmanovi moc nepovedlo. To, že natočil komedii mě už nepřekvapuje, už jsem od něj jednu viděl (Ďáblovo oko) a nebyla špatná. Tady se pokusil o crazy komedii a nějak to nedopadlo. Je to sice šílené, ale bohužel to není vtipné, ani zábavné, naštěstí to není ani trapné, ale až na dvě nebo tři scény to je nevtipné. A taky to celkem nudí a na Bergmana je to i docela prázdné. Filmařsky to ale je, u Bergmana klasicky, dobré. Snaha byla a zlé to není, jenže jako komedie to vůbec neobstojí a o ničem jiném tohle nebylo. Bohužel. 2* (19.10.2019)