Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Tento film je dokonalý. Nichols je vo vyobrazení manželstva po rokoch absolútne presvedčivý. Rovnako tak aj dvaja hlavní predstavitelia, z ktorých šla až hrôza. Tak prečo to hodnotenie? No asi práve kvôli tej úprimnosti, čo znamená, že film je ťažko nepríjemný a o nejakej nádeji si môžete nechať iba zdať. Takže kto sa bojí Virginie Woolfovej? Ja určite, dúfam, že sa takýmto ženám a vzťahom vyhnem širokým oblúkom. Nichols by sa mi zasmial. VIDENÉ ZNOVA 7/18: Vzhľadom na fakt, že sa nebezbečne blížim veku tohoto krásneho legendárneho páriku a mám podstatne menšie vzťahové problémy a nestratil som ešte ilzúzie o....všetkom, tak od radosti zvyšujem hodnotenie. (21.06.2012)

Výborné drama (thriller, proč?). Emocionálně silné dílo stojí hlavně na skvělých hereckých výkonech obou hlavních představitelů a pak na dobře napsaných dialozích. Narozdíl od Války Roseových tento snímek hraje na o dost vážnější notu a moc dobrý pocit jsem po zhlédnutí filmu neměl. K udělení plného počtu mi však brání občasná nuda (hlavně zezačátku) a pak taky závěrečná pointa; možná jsem ji prostě jen nepochopil (nepopírám), ale pokud ano, tak mi vůbec nepřipadala překvapující nebo snad dokonce šokující a došla mi vcelku brzo. (31.03.2010)

Asi tady budu za neznaboha a filmového barbara, ale já prostě pět hvězdiček dát nemůžu. Ano, nachází se zde plno ohromně silných a totálně zničujících okamžiků, okořeněných geniálními hereckými výkony (jedný z nejlepších co jsem vůbec kdy viděl), ale jako celek to na mě zafungovalo mnohem méně než bych čekal, což se potvrzuje už chvilku po dokoukání, kdy začínám zjišťovat, že to se mnou nějak nic neudělalo. (15.02.2007)

„Dostáváš ze mě to nejlepší, lásko“. Přes pár „zcela nevinných společensko-konverzačních her na rozehřátí“ v podobě „vojeď hostitelku, pokoř hostitele, nachytej (své) hosty...“ se nakonec dostáváme k té nejdůležitější, (která se ostatně po celou dobu vznáší ve vzduchu) a to sice „(náš) život (existence) resp. soužití“. I přes nespornou (do očí bijící) kvalitu, kdy i „slepý“ musí chtě nechtě zaznamenat fakt, že ústřední duo E. Taylor-R. Burton hraje jako o život (kdy se navíc člověk neubrání myšlenkám, kolik si toho „vypůjčili“ ze soukromého života) a bezbřehou nápaditost hraničící (téměř) s genialitou (prosím nebrat jako lacinou frázi) kameramana H. Wexlera, nedokážu zcela vypudit myšlenku resp. holý fakt, že tomuhle by mnohem více slušela divadelní prkna. Přičemž, že bych si to (rád) (do)přál se stejnou úsřední sestavou (čtyřlístkem), je snad zbytečné dodávat. p.s. byť toto téma bylo bezesporu nejvíce aktuální v době svého vzniku (kdy muselo nutně (v řadách američanů) působit jako rozbuška, neboť se jedná o „rozcupování jejich snu v přímém přenosu“), o nadčasovosti a stálé aktualitě daného tématu netřeba pochybovat, neboť přesah v podobě existenciálního rozměru mezilidských vztahů je stále aktuální. Nebo vy nemáte ten pocit? 80% (27.09.2012)

Parádní představení pro dva páry skvělých herců, ve kterém manželský konflikt přeroste ve válku, pro podpásové rány se nechodí daleko a z hostů se stanou rukojmí, aby se nakonec ukázalo, že je to všechno daleko složitější, než se zdálo. Ženská polovina obsazení byla odměněna Oscarem, ale pánové určitě nebyli horší. Mike Nichols to celé podal takovým způsobem, že nehrozí žádná nuda či jiná divadelní statičnost, přestože většinou sledujeme čtyři lidi v jednom pokoji. Když se přidá vynikající scénář, střih, kamera, hudba a zvuk, tak je to paráda. Český dabing je perfektní, jen mi připadá podivné, že Jirásková říká Adamírovi „Jiří“ (i když to zrovna docela vychází), zatímco Cupák oslovuje Procházkovou „Honey“. (14.04.2005)