Věčný svit neposkvrněné mysli

No behem prvnich 15 minut jsem si rikal, co to je za divnou kravinu, ani komedie ani drama, ale jakmile se zaclo s mazanim vzpominek, sla kvalita filmu rapidne vzhuru, az se nakonec vytahla na maximalni hodnoceni. Kuli michani vzpominek se skutecnosti jsem se obcas ztratil, ale nastesti jsem se zase za chvily zorientoval. Scenar je skutecne vybornej a originalni, hudba taky a kamera spolu s trikama naprosto perfektni. Herecke vykony jsou vyborne, docela mile prekvapil Elijah Wood a Kirsten Dunst. Jim Carrey byl naprosto uzasnej, nevim jesli to byl zamer, ale fakt vypadal jako silenej chudak. A Kate Winslet byla minimalne na stejne urovni jako Carrey, taky vyborna. Nejvic me dostali sceny, kdy byl Jim Carrey jakoby malej, i kdyz tu zacinal predvadet xichty, bylo to to nej v celym filmu. I kdyz je film po celou dobu hodne divny, tak je ale zaroven nadherny a plny pocet si zaslouzi. (19.10.2005)

Důvod toho, proč jsem se dal na prznění zvířat a semišových gaučů, je více než prostý. Zaujmout druhé pohlaví natolik, aby si mého ptáka dobrovolně strčilo do úst, je pro mě disciplína prakticky nesplnitelná, anžto jsem objekt esteticky nevhodný k souloži, s mnoha charakterovými vadami a psychickými poruchami, co je agresivní, fetuje, kouří, pije, kouří pyje a každou ženu, která o něj zavadí pohledem, má chuť unést, znásilnit, případně unést a znásilnit. Nehledě na to, že moje genitálie dosahují velikosti buráku a v ústech by mohly spíše působit jako dentální nit. Proto mne udivuje, že filmy o lásce mezi mužem a ženou, ty já můžu a není vzácností, když u nich nabulím kýble slaný vody. Džim Kery, který zrovna nehraje vypaštěného průzkumníka kravých análů, mi sedl jako jehla do žíly a Kejtý a její kejty jsem si mimo roli buržoazní pračky na čuráky užíval taktéž skvěle. Láska je svině a ženský jakbysmet. Otevřete se jim, zamilujete se do nich, darujete jim všechny své city a ony vám pak na oplátku vypárají srdce z těla rezavým srpem a po fazolovým maratónu vám do něj naserou tak, že nepomůžou ani hektolitry osvěžovačů. A když už ležíte na zemi, krvácíte rudé slzy, utápíte se v dušidrásajícím zoufalství a čiré beznaději, ona přijde a sebere vám mikrovlnku a toustovač! Pak už asi nic jinýho, než výmaz mozku nezbývá, a to ať už moderní technikou, nebo revolverem. S chutí do toho, pánové. (16.12.2013)

„It’s gonna be gone soon.“ Vyprávěcí strukturou nesmírně ambiciózní rozchodové drama, které stejně jako všechny ostatní filmy podle Kaufmanových scénářů dokáže intelektuálně oslovit, ale nikolik emocionálně zasáhnout. V jádru jde o ten nejtradičnější příběh rozpadu jednoho vztahu. Ona již zapomněla. On by rád zapomněl také, ale při konfrontaci se šťastnými vzpomínkami si uvědomuje, že definitivní konec ještě nechce. Alespoň ve vlastní hlavě tak provádí revizi vztahu a snaží se poučit z dřívějších chyb. Jenomže tento vnitřní proces zapomínání a rozpomínání je s neskutečnou tvůrčí invencí a s takovým množstvím vizuálních vtípků, že se napoprvé nedají pobrat, externalizován. Joelovi jeho vzpomínky doslova mizí před očima. Ve snaze uniknout před zapomněním chaoticky bloudí bludištěm vlastní mysli a společně s myšlenkovým konstruktem své přítelkyně se snaží najít útočiště (neustálým sebereflexivním upozorňováním na skutečnost, že Clementine je dívkou snů, která svou nepolevující energií mění životy druhých, je zčásti relativizován stereotyp „manic pixie dream girl“). Zní to šíleně, ale přestože film začíná koncem a je vyprávěn v několika rovinách reality paralelně (jedna běží lineárně, druhá pozpátku), nemáte problém se v něm zorientovat právě díky tomu, že se po celou dobu zakládá na známých myšlenkových vzorcích a emocionálních stavech. Věčný svit neposkvrněné mysli vypráví velmi sofistikovaně o velmi jednoduchých věcech, čímž sice maskuje jednorozměrnost postav a banalitu nesených pravd, ale stejně tak je těžké nenechat se svést příjemným myšlenkovým cvičením, k němuž nás vyzývá. 90% Zajímavé komentáře: Melies, oli.G, RAiken, cross, LarryW, derryl, Fill16 (08.04.2006)

„Končí to. Za chvíli bude po všem.“ - „Já vím.“ - „Co uděláme?“ - „Užijeme si to.“ Na snímku mám rád, že ačkoliv jde o hodně pocitový film, divák u něj musí i přemýšlet a být ve střehu. To proto, aby se ve všech těch fantazijních představách, vzpomínkách a časových přeskáčkách neztratil. A baví mě, že se u filmu s každým dalším zhlédnutím (prozatím jsem viděl 3x) chytám zas o něco víc. Na rozdíl od jiných nepoznám, kde přesně končí Kaufman a začíná Gondry, ale to je myslím úplně jedno, protože spojení těch 2 přineslo na plátno jednu z nejoriginálnějších a nejpovedenějších romantických žánrovek vůbec. I za velkého přispění luxusního hereckého ansámblu, a to nejen skvělé dvojky Carrey-Winslet, ale i herců ve vedlejších rolích (hlavně Dunst a Wilkinsona). Tuto hořkou, smutnou, ale i vtipnou a příjemnou studii vztahu 2 zcela rozdílných lidí jsem si oblíbil natolik, že už o 5* nemám pochyb. „Nejseš nějakej stalker?“ - „Nejsem. Tys oslovila mě.“ - „To je finta z příručky stalkerů!“ - „Stalkeři mají příručku? Tu si musím nastudovat.“ (14.07.2008)

Když se spojí dva geniální duchové, dvě geniální entity, dvě tvůrčí složky, konkrétně postmoderně fabulační genialita scénáristy Charlieho Kaufmana a osobitě hračičkovský přístup režiséra Michela Gondryho, vznikne výjimečný film. Už žánrové vymezení je přelomové - podivně pokřivená romantika. Tenhle proud freak romantických filmů je velmi zajímavým trendem postmoderní kinematografie. Čím postmoderní premisy iniciuje Gondry? Prolínání skutečné a snové reality, různých vrstev a rovin děje, porušení linearity a obecně absolutního času, čas je tu jak v kvantové fyzice pouhým jedním z mnoha rozměrů vesmíru příběhu... Gondry mnohdy utíká napříč dějinami umění a tvaruje mnohé - místy až surreálná extempore, jindy zase estetiku videoklipů atd. Rád také cituje - tu klasická sci-fi (scény s helmou při odstraňování vzpomínek), jinde zase sitcomy o idealizované americké rodině (úžasná scéna se zmenšeným Jimem Carreym pod kuchyňským stolem). Charakteristický je pro něj pseudodokumentární styl s trochou nádechu home videa, stejně jako scéna osvětlená pouze kuželem světla coby aluze na nějaký akční film (kupříkladu o elitní zásahové jednotce atd.). Experimentální složku podporuje zase ručně snímaná kamera (často záměrně ignorující zažité velikosti záběrů) místy působící jak z manifestu Dogma 95 či často frenetický, až stroboskopický střih. Nejpřínosnější jsou samozřejmě významové roviny. Neskutečná je vpravdě interpretační mnohovrstevnost filmu - možné drama, možná komedie, možné sci-fi, ale především velké podobenství o lásce ...kupříkladu... tohle je POSTMODERNÍ film! (příznačně na to nejklasičtější téma - síla lásky všem protivenstvím světa navzdory...) Podobné filmy: Adaptace, Nauka o snech, Amélie z Montmartru, Synecdoche, New York, Pan Nikdo (19.08.2007)