Hamlet

Olivierova Hamleta dávali v televizi zrovna v ten den, kdy jsme si koupili televizi (tedy rodiče, a byl první na ulici). Bylo to někdy v roce 1963 a tento film – i když trochu pokousaný a potrhaný – vidím přede sebou dosud. Ale jak ho hodnotit? Z pozice tehdy nebo nyní? Hodnotit z pozice tehdy a psát o něm z pozice nyní, to by mohlo jít. Mezitím se však stalo hodně. Především klesl můj zájem o Shakespearova dramata (ke komediím jsem se vůbec nedostal, a z drama si drží svoje postavení jen Král Lear). Když odhlédnu od španělských dramat (od Rojase po Lorcu) a absurdních dramat moderny (Jarry, Ionesco, Beckett a další), pak si vystačím s Ibsenem a Čechovem. A "Hamlet" (neboli ať jed dokoná své dílo") je postavou předmoderní, v naší době by se musel podrobit minimálně určitým testům. Myšlenky, které ho přetrvávají (jako např. z onoho slavného monologu "To be or not to be" (... snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací... překlad Martin Hilský, 2002) poukazují ambivalentně i na naši dobu a společnost, která by se měla určitým (snad obdobným) testům podrobit rovněž. (25.12.2016)

Olivierův Hamlet u mě neměl dobrou startovní pozici. Zaprvé nepatří Hamlet mezi moje oblíbené Shakespearovky, zadruhé patří Olivier mezi mé nejneoblíbené herce. To způsobovalo, že jsem film místy musel přetrpět, nebo se přestat věnovat hercům a sledovat kameru (skvělá), práci se zvukem (mistrná) a scénu. Velký palec hore za závěrečný souboj, jeho choreografie vysoce přispívá atmosféře a napětí. (20.12.2015)

Olivierov adaptačný Hamlet pôsobí mimoriadne konzistentným dojmom. Samotná divadelná úspornosť tu naraz ani nie je poriadne cítiť, pretože sa každému momentu tejto scenáristickej skladačky venuje dostatok času a neskĺzne v umelú gibsonovskú naťahovačku (1990). Možno v druhej polovičke trošičku ustrne, ale byť tých poctivých stavebných základov, ktoré Laurence vytvoril, nemá zmysel toto ďalej rozpitvávať. Myslím, že rozhodujúcim faktorom bolo, ako sa počas natáčania (Olivier a jeho súputníci) vyrovnajú s formálnou stránkou, ktorá by musela byť pútačom č. 2, aby sa pozornosť divákov upriamila viacerými prúdmi. A to im bezozvyšku vyšlo, pretože zarosené hmlisté podnebie v prostredí ďalekého stredovekého a mysticky zladeného Dánska je unikátne a umne dopĺňa dejovú linku (myslené tie konkrétne scenérie z vonkajšku). V tomto ohľade takmer rovnako pôsobivé ako Kurosawove spracovanie Macbethovej tematiky - Krvavý trón; avšak všetko podstatné sa odohrávalo medzi štyrmi stenami, kde priestor pre vizuálne blaho je predsa len obmedzenejší... Zvuky protagonistov sú cez nočné hradby počuť hlasito, vari až k bráne duchov z nebies; fantastické dobové kostýmy a atmosféra kráľovskej rezidencie, kde sa v rodinnom klane uchovávajú tajomstvá tých najstrašnejších skutkov ma ako sledovateľa lákajú a rovnako lákajú aj ich odhaľovať, hoci danú tému mám samozrejme ako povinnú látku naštudovanú. V podstate veľmi kvalitné, nie dokonalé, ale v rámci autorových sfilmovaných adaptácií - jedným z topov. (25.10.2015)

Čekal jsem, že Olivierova adaptace bude ještě trochu filmovější, ale na mě je stále příliš divadelní. Kamera je úžasná, ale první polovinu, než se představí všechny postavy a rozehrají všechny zápletky, které navíc každý dobře zná, jsem se nudil. Druhá půle je ovšem skvělá, nejlepší je jednoznačně scéna na hřbitově s Yorickovou lebkou a utonutí Ofélie. (02.08.2007)

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější. (26.12.2010)