Krajina ve stínu

Bohdan Sláma patří mezi aktuálně asi nejznámější české filmaře, kterému se zároveň s jeho filmy podařilo dostat i na světové festivaly jako Sundance, Filmový festival v San Sebastiánu či Filmový festival v Benátkách. Jeho filmy se poté vždy vyznačovali základní faktory: Za 1) Bohdan Sláma točil menší filmy a dal by se víceméně prohlásit za nezávislého filmaře. Za 2) vždy se ve svých filmech jako Štěstí, Venkovský učitel nebo Čtyři slunce snažil vyjádřit se k nějakým sociálním problémům současné doby a především za 3) Vždy si ke svým filmům psal scénář. Krajina ve stínu tedy pro Bohdána Slámu a jeho tvorbu představuje v podstatě velký skok. Hned na začátek si dovolím tak tvrdit, že cesta k realizaci filmu je i dost možná zajímavější než výsledný film samotný. Scenárista Krajiny ve stínu Ivan Arsenjev pracuje s Bohdanem Slámou na nespecifikovaném filmu, který dle Arsenjeva stále nějak ne a ne dojít k realizaci. Tou samou kdy se Slámou pracoval na onom zmíněném filmu také Arsenjev napsal scénář ke Krajině ke stínu, přičemž ohledně rešerší kolem skutečných událostí, kterými byl film inspirován si dal extrémně záležet. Nicméně Krajině ve stínu odpadl režisér a v tu samou chvíli se díky Arsenjevovi k režii filmu dostal právě Sláma. A právě zde začíná shrnutí několika zásadních faktorů ohledně toho jak následná realizace proběhla. Krajina ve stínu je dle Arsenjevova vyprávění o pozadí vzniku dokonalou ukázkou toho jak snadné je mít nějakou scenáristickou vizi, která ale následně prostě nedojde plné realizace jednoduše proto, že se kvůli malým financím musel scénář hodně seškrtávat, takže tučnější scénář musel být zásadně osekán a to samo o sobě velmi ovlivnilo výslednou podobu celého filmu. Zároveň se film točil na filmovou surovinu, které si ale opět filmaři nemohli dovolit mnoho a tak se každý záběr musel jet maximálně dvakrát. A i když máte na palubě zkušeného režiséra, stejně tak zkušené ostatní důležité pracovníky u audiovizuálního díla a zároveň talentované herce tak maximálně 2 pokusy jsou zabijáckou hranicí i pro takové profesionály. Ten film to prostě už při realizaci neměl jednoduché a i proto není jednoduché mu jeho chyby vyčítat, protože potenciál na něco světoborného tam prostě byl a už samotná z vyprávění očividná iniciativní snaha scenáristy Arsenjeva prostě zamrzí při pohledu na výslednou podobu, která rozhodně není špatná, k dokonalosti má ale určitě daleko. Krajina ve stínu je určitě vizuálně krásná filmařina a i když Slamův dvorní kameraman Diviš Marek pro mně není takovým vrcholným kameramanem české filmové tvorby jako třeba Vladimír Smutný nebo Jaromír Šofr tak mám už od Čtyř sluncí (můj první Sláma, které jinak zas tak moc nemusím) pro jeho kameru tak trochu slabost. Arsenjev říkal, že si už při psaní scénáře vysnil černobílý obraz a po zhlédnutí už si nedokážu Krajinu ve stínu představit jiných v barvách. Tak trochu hloupé komentáře ohledně toho, že se jinak Krajina ve stínu veze na úspěchu Nabarveného ptáčete jsou jinak zásadně mimo, protože tyto projekty vznikali nejenom paralelně ale i obsahově jsou si velmi odlišné. Seškrtání několik pasáží ve scénáři si ale vysvětluji veškerá ta podivná dramaturgická rozhodnutí a zároveň tak trochu zvláštní charakterní vývoje, kterých je film plný. Pro Slámu je tahle první víceméně větší produkce pravděpodobně přípravou na jeho Švejka a Krajina ve stínu rozhodně nestrádá tím, že by neměla za zády nějakou silnou ruku. Bohužel je ale poznat, že se tak trochu jelo max na druhou dobrou a některé záběry tak skutečně vznikali víceméně na koleni. A pak jsou tu právě ty problémy se scénářem. Arsenjev dle svých slov strávil realizací scénáře zhruba 6-8 měsíců a mluvil i s pamětníky, kteří události ve filmu stihli zažít nebo je znají z vyprávění. Především to co se dělo po konci 2. světové války film zobrazuje velmi brutálně a především realisticky a i když se tomu dá těžko uvěřit, tak film si nic takového necucá z prstu a velmi lehce se tak nad tímhle faktem udělá fyzicky nevolno stejně jako když si po zhlédnutí Schindlerova seznamu nebo Lidic uvědomí, že vlastně viděl skutečně zahrané zpracování něčeho co se stalo a nevinní lidé umírali nebo přišli o hodně. Vzhledem k tomu, že má film ale zhruba asi 12 různých důležitých postav a každá z nich střídá své charakterní postoje jako ponožky (od dobráka po svini) se vlastně k těm zásadním hrdinům hledá cesta zásadně těžko a tak když dojde na lámání chleba je přítomnost nějakých emocí opravdu nulová. Krajina ve stínu je plná talentovaných herců, kteří zde podávají velmi dobré výkony. Je tu vždycky fajn Stanislav Majer, strašně super a za mně pořád tak trochu nedoceněná Petra Špalková, super Pavel Nový, jeden z nejlepších mladších českých herců Jiří Černý, sympaťák Ondřej Malý nebo Cyril Drozda, který zde po seriálu Most! dostal další zajímavou a výraznou roli. Jenomže k čemu je vlastně dobrý herec, když hraje postavu, která jaksi nemá pevně daný charakter? Krajina ve stínu jako by vyloženě chtěla abych teď litoval chlapíka, který se předtím choval jako svině. Nebo naopak abych teď vnímal jako svini někoho koho mi ještě reálně před půl hodinou bylo líto. Ideálním příkladem je postava Barbory Polákové, která je během první poloviny představena jako nacista, která se vyspí s každým nacistou a po konci 2. světové války nám jí má být najednou vlastně líto. Mezi postavami se strašně přeskakuje a i proto se dá vlastně těžko říct kdo je hlavní hrdina (dle všeho by to měla být hlavní manželská dvojice, jenže ve finále se s nimi vlastně skutečně zase tolik času netráví). A pak je tu ona snaha vyvolat to, že vlastně všichni ještě nedávno byli přátelé a teď si jdou navzájem po krku. Je to strašně zajímavá zápletka a dalo by se z ní vystavět něco strašně skvělýho.... jenže to prostě nefunguje. Tohle se Krajině ve stínu bohužel nedaří tak skvěle jako třeba ve Všech dobrých rodácích. Nikdy jsem neměl pocit, že by skutečně mezi nějakými postavami bylo nějaké pevné přátelství. Mezi jednotlivými roky v období 1938-1952 se jinak skáče především v první půlce možná až příliš rychle ale opět jde dle Arsenjeva především o problém v tom zkrácení. A já bych mu na tomhle místě věřil, protože ten chlapík si nejen očividně dal opravdu práci s rešeršemi a vším možným, ale Krajina ve stínu má skutečně něco jako silné podklady pro silný příběh. Jenomže je tu právě problém v tom zkrácení, což je podle mně vidět i na několika nedořešených tématech, které by se vlastně jakoby vytratili. Taková naznačená manželská krize či rozepře mezi víceméně hlavní hrdinkou a její švagrovou z celého vyprávění zmizí jakoby nic. Osobně mám pocit, že kdyby Krajina ve stínu byla takovou 8-dílnou minisérií pro Českou televizi nebo třeba klidně HBO tak by to vlastně prospělo. Arsenjev by dostal více časového prostoru a dost možná by jednotlivé epizody o délce 1 hodiny fungovali lépe než tahle téměř dvě hodiny a půl dlouhá verze, která vlastně pořádný dech chytne až v druhé polovině a pořád jí k dokonalosti chybí daleko. Oceňuji ale fakt, že se točilo s kamerou beze zvuku a veškerý zvuk se tak dodělával postsynchronem. A právě ten na který jsem v poslední době obzvláště citlivý mi u Krajiny ve stínu přišel celkem dobrý i přesto, že jsem si pár ujetí přece jen všiml. Krajina ve stínu bude paradoxně pořád jedním z nejlepších českých filmů tohoto roku i přesto, že dokonalá rozhodně není. Bylo tam ale minimálně slušně nakročeno a ten film má zcela očividné a jasné audiovizuální kvality. Příští film Bohdana Slámy bych ale radši viděl v podobě návratu ke kořenům než aby reálně došlo na další trochu větší projekt podobný Krajině ve stínu. Ale uvidíme jak to dopadne s tím Švejkem. Krajina ve stínu není skvělá, ale není ani vyloženě špatná. I to občas může bohatě stačit..... (10.09.2020) (méně) (více)