Jako jed

Hořko sladké životní drama stárnoucího inženýra Pavla Hnyka, který má doma vskutku chytrou horákyni, ale chladnou jako hrášek, co máte nejspíš doma v mrazáku. Není divu, že vyhledává společnost jiných žen. Na svém pracovišti je za hvězdu se slibnou budoucností, než se objeví nová kolegyně, mladá Julie, která mu na stará kolena naprosto poplete hlavu. V podstatě jde o příběh ze života, který mnohé zasáhne a snadno se vžijí do postavy Pavla Hnyka, kterou tak úžasně ztvárnil Zdeněk Svěrák, když byl ještě v dobré formě, a když mu to ještě šlo takříkajíc samo. To vše pod taktovkou Víta Olmera, jehož rukopis je dobře čitelný. K tomu skvělý výběr hudby. Jen kdyby té komedie bylo trochu víc, než toho smutku, který ve vás snímek zachová. Pak by byl zcela úžasný. 75% (02.08.2018)

Nebývá zvykem, aby režisér během dvou let natočil dva skoro totožné filmy. Jako jed je trošku přímočařejší ve vyobrazení nevěry a dusna na socialistickém pracovišti než o rok starší Olmerům kousek. Svěrák znovu válí a není těžké se naladit na stejnou vlnu. Krajčovičová bohužel trošku ztratila svoje osudové kouzlo, protože na hlavě má výtvor, který nikdy neměl spatřit světlo světa. (19.05.2022)

Jeden by řekl, že vedoucí investičního oddělení by si měl umět následky svých kroků spočítat, ale jak kdysi řekl Tolstoj, je těžké milovat ženu a současně dělat něco rozumného.. Trpké. Jak film orámovaný Stivínovou Osudovou, tak zjištění, že když Olmer chce, tak umí. Škoda, že za posledních 45 let se mu chtělo asi tak třikrát.. (31.12.2014)

Tak jsem si taky konečně našel špatný film, ve kterém se objeví Zdeněk Svěrák. V Jako jed totiž hraje postavu, co se bezhlavě zamiluje do milenky (ještě ne dvakrát hezký, nechápu proč měla tu paruku) a na všechno ostatní sere. Mám ale pocit, že to sraní na práci by mu tenkrát mohli odpustit fakt jenom komunisti. Dneska by přišel o všechno, hned. (08.08.2014)

Nejen ženy, ale i muži mají své dny, tvrdí jedna z reklam na značku tuzemského alkoholu. Druhá míza nemusí být být druhou mízou, i když všechny vnější znaky našeho příběhu na to ukazují, dodal by spoluscénárista tohoto filmu Jiří Just. Podrobnější pohled do rutinního manželství, které se změnilo v stále rezivější chod viditelně opotřebovaného vztahu, v němž něžný muž nejenže nenosí kalhoty, ale je navíc tísněn spíše mužskou než ženskou rázností své až přespříliš energické ženy, nejen naznačuje, ale přímo vynucuje mužův odchod jako v podstatě sebezáchovné gesto. Podobenství vztahu se stává obrazem konzumisticky se materializující společnosti a vykořeňovaného křehkého romantismu. Energická žena Krajčovičové, která jako svěží vánek nahodile vtrhne do mužova života, v sobě v mužových očích soustřeďuje to, co od ženy svých snů očekává (energičnost), i to, co by rád postrádal (bezohlednost a technokratičnost jako princip života). Schopnost podstoupit pro tento ideál úplnou proměnu svého životního stylu, dospělost, převtělená do plného vanutí stříbrného větru, alternativa, která může a chce být práva skutečnosti. Oč je to neskutečnější, o to je to reálnější. Tu záruku reality dotvářejí další klíčoví oředstavitelé hlavních rolí: Svěrák a jako vždy skvělá Švormová. I ekologistická snivost může být tmelem života. Dokonce i v naší době. Poselství druhé mízy se mění v poselství lásky a naděje, Těch nikdy není dost. (23.09.2007)