Hogo fogo Homolka

Homolkovy mě nikdy k srdci nepřirostli, a tohle je vůnec nejhorší ze všech dílů. Ani jednou jsem se nezasmál, u všech scén s pradědečkem jsem se extrémně nudil a ani scény s rodinou Homolkovic se mi nijak zvlášť nelíbily. Tak už jsem se těšil na onu scénu s nedobrovolnou koupelí, ale ta mě taky zklamala. Celá byla natočena tak neuvěřitelně nudně, že mi na tváři nevyvolala ani jemné pousmání, natož pak smích. (12.01.2006)

První díl Homolků byl překvapivě úspěšný, a tak si tvůrci řekli, že pěkně zatepla natočí pokračování. Fajn, a o čem - kromě Homolkových, pochopitelně - by to jako mělo být? --- Právě takhle se to nemělo stát. Genialita prvního dílu spočívala v jeho spontánní nepromyšlenosti. Z kukly se vylíhl motýl, jakého nikdo neplánoval. Ovšem neplánovanost je z definice neopakovatelná. --- Publikum vnímalo Homolkovy především jako nemorální hňupy. A tato reakce zpětně působila na Papouška. Dobrá, uděláme Homolkovy, jak si koupili auto, a jedou se s ním z nedostatku lepších nápadů ukázat prarodičům, za kterými by se jinak neobtěžovali. Přitom si počínají tak hulvátsky, že propásnou dědečkovu smrt. --- Zřetelně slabší než první díl, leč stále ještě dobré. (29.08.2010)

Predikce krachu u pokračování komedií se u Homolkových nepotvrdila, tahle loď se jen tak nepotopí, na to je tahle komedie příliš dobrá. Hlavně Šebánek je mistr sarkasticky suchých hlášek. Díky Papouškovi jsem si opět prodloužil život o pár minut. Jako jeden z mála si myslím, že tenhle druhý kousek je o fous lepší jak první...i když bych kompletně vystřihnul scény s norníky... (01.03.2009)

Inspirace: ...člověče, kdyby nás tak někdo viděl, tak smíchy praskne...tak to je geniální, je to vlastně znovu(podruhé) o tom, co dělá každý z nás, když ho nikdo nevidí. No a když nás někdo vidí, tak jsme hogo-fogo, to musíme nějak vypadat. Asi ten život o tom je, otázka je, jestli si to dokážeme přiznat, asi by to mohlo stačit - si to přiznat a nemusíme to ani natočit, jak se to podařilo Jaroslavu Papouškovi. Skrytá kamera II. (16.01.2008)

Již u prvního dílu jsem psal, jak Homolky miluju. Nebudu se tedy opakovat, a nebudu psát, že Homolky miluju. To, že Homolky miluju již tedy každý ví a proto se k tomu nebudu vracet. Taky nebudu chválit herce, které jsem chválil již u jedničky. Herecký koncert pokračuje i zde. A je to tak věrohodné, že člověk má pocit, že sleduje spíše dokument o jedné pražské rodině. V mnoha ohledech se pozná, tedy tu svou rodinu a přesto místo slzy ukápne trocha, nebo spíše moc úsměvu. A já mám dokonce pocit, že každý díl je lepší a lepší, což nebývá časté a spíše tomu je většinou opačně. Herci se ale sehrávají a vypadá to, že se znají lépe a lépe. A divák z toho jen těží. (10.09.2016)