Smrtonosná past 4.0

Len Wiseman, ten eklektický a bezduchý upíří synek a John McClane? Děláte si legraci? To ne! Leda že by... Bruce Willis měl životní formu a Len si udělal legraci z toho, co svými dvěma dosavadními filmy ztělesňoval – z hypermoderní akčňárny. Nuže, zázraky se dějí. Die Hard 4.0 je přesně takový akční koktejlek, jaký ho staromilci rádi popíjejí. Explozivní, ironický, duchaplný... okouzlující a strhující. Čím to? Popořadě: Willis má životní fazónu a jeho John by film utáhl, i kdyby byl scénář o třídu slabší. Scénář není o třídu slabší, je přesně tak řídký, jak je potřeba. Wiseman si na nic nehrál a natočil film bez zbytečných moderních obezliček, se zaujetím a jasnou vizí. Postaru, ale strašně strašně svižně. Timothy Olyphant je záporák k pohledání. Dokonalá kontradikce oplešatělého detektiva, chlapík, který si krví ruce nešpiní, ale používá vymoženosti moderního světa. Toho světa, který se stane smrtící arénou, v níž se stárnoucí detektiv, poslední mohykán svého druhu, utká s modernitou. Neobejde jí, neprotančí kolem ní s elegancí mistra kung-fu, nepodvede jí hackingem či nadpřirozenými schopnostmi, on jí rozčísne pěstí, kulkou, prostě chlapskou silou, na kterou jsme od Johna zvyklí. Detektiv NYPD se s moderním světem nechce kamarádit, on si proklestí cestu z bodu A do bodu B, hláškuje jako za mlada (a více), bruslí skrz nabušené a dechberoucí akční sekvence, obrňuje se klišé a patosem "dobrých poldů", který k 80. letům neodmyslitelně patří. Die Hard 4.0 je závan starých časů, poctivá filmařina s hrdinou, který je loser (a proto cool), s hrdinou, který je se vší hi-tech kulturou tak dokonale nekompatibilní, že připomíná vzteklého Dona Quijota. Narozdíl od toho Cervantesova ale větrné mlýny srovná se zemí, zkrvavený nasedne do ambulance a odjíždí kamsi do hollywoodského zlatého fondu. Dokonale osedlaný žánr, který jsem osobně považoval za krávu hnanou na porážku.Yippee-ki-yay, bastard! (30.06.2007)

"Zabije laskavě někdo toho parchanta?" Analogový polda JohnMcClane se v digitálním světě poněkud hůře orientoval, ale naštěstí neztratil nic ze své čestnosti, odhodlanosti a neprůstřelnosti. A to si u mě šplhnul, protože to střílelo, bouchalo i lítalo v plné parádě. Prostě nikdo v celém vesmíru nedokáže zachraňovat svět tak, jak to umí John a já se proto na něj snad ani nezlobím, že sličné teroristce Mai Lih nacpal teréňák do zadku. To se prostě občas stává. A navíc mě dost bavil Ferda Warlock, který ze svého řídícího centra alias sklepa ťukal do klávesnice počítače první ligu. I drzá dcerka se skvěle potatila a já k této akční vypalovačce vlastně nemám žádnou vážnější výhradu. Autem jsem už totiž vrtulník taky sundal a kličkovat kamionem před raketami vystřelenými ze stíhačky určitě není nic těžkého. (21.11.2017)

To, že je Wiseman nadšenecký filmař, který má v akci bohatě nakoukáno a pak jenom na plátně dokazuje jaké divy jdou dělat s velkým rozpočtem mi ani tak nevadí. Vadí mi to, že absolutně nepochopil krom diehardovské poetiky hlavně McLaneovu postavu, z jehož tragického poldy s nádechem smutné komiky se stala killing machine, které dominovaly filmu před 25-ti lety a jejichž renesanci jako akčního hrdiny právě McLane provedl. Celkově mi přijde koncept digitálního terorismu stavěný do konfrontace s osmdesátkovým hrdinou dosti nablblý, jelikož tam růžky vystrkuje politická korektnost a poklonkování americké politice dneška. Willis sice umí být pořád dobrý ranař, ale rating mu krotí slovník i charakter, tudíž výsledek je nakonec (z mého pohledu) očekávaná prohra. Tohle látání vlastní blbosti pomocí non-stop akce si Die Hard jako takové nezasloužilo. Poslední šanci měl dostat McTiernan – hůř než takhle to dopadnou nemohlo. (25.01.2008)

Hrdina proti své vůli má další blbej den.... J. McClane přidal na akci a nesmrtelnosti. Bruce Wilis dělá co může, aby na něm nebylo poznat, že zestárnul a digitální háv mu sluší. Zajímavé také je, kolik se na snímku podílelo kaskadérů.... Dobrá akce, napětí, hlášky. To mi stačí.... (03.12.2007)

Chudák John McTiernan se bude muset smířit s tím, že jeho kultovní jednička a v jistém ohledu přelomová trojka zůstanou ve stínu parádních sudých dílů. Když jsem kdysi v rozhovoru s Willisem četl, že se scénáristé při psaní inspirovali seriálovou 24-kou, netušil jsem, že se dočkám téměř její celovečerní verze. McClane má problémy s dcerou, postupuje při vybíjení padouchů téměř přesně podle jejich hierarchie - a je tak úžasným akčním hrdinou, že jsem nestačil zírat. A po unaveném třetím díle jsem čekal všechno, jen ne tohle. Hledal jsem ve čtvrté pasti spoustu nadhledu a fanouškovského pomrkávání, ale dostal jsem k tomu ještě Johna jako nezničitelného dinosaura, který bez servítek namlátí ženské a ještě jí přitom od plic zanadává. A divák má touhu mu začít nahlas fandit. Hrozba je tentokrát dokonale hrozivá a v jistých momentech až mrazí. Své k tomu dodává i lahůdkový Olyphant, jehož sarkastické poznámky plné vzteku mi zvedaly adrenalin a když McClaneovi říká, že mu zničí život a zabije jeho blízké, podvědomě jsem se v sedadle přikrčil. Když navíc funguje i spojení starého pardála s mladým, umírněným rebelem, je všechno tak, jak má být. V těch dvou hodinách se sice občas objeví až příliš klidná chvilka, ale i tak těch 90% musím přetavit na pět hvězd. Tenhle matador se za návrat stydět nebude. (03.08.2007)