Andělin popel

Čekám, že až tenhle film uvidí nejčestnější a vůbec ne arogantní ministr Kalousek, rozjede se s "reformama typu, všem vemem, sobě dáme" teprve tím správným tempem. Chudoba a beznaděj z toho filmu chčije jak voda z Iguazu a bejt sociálně nejslabší, tak tohle by byl ten poslední hřebíček před mým životním endem, fakt že jo. Jenže každá stránka mě dvě mince a tou druhou tady je otec Malachy, měl x možností jít alespoň do fightu s nepřízní osudu, ale co on udělal, prochlastal i příspěvek na miminko. Přesně takovej typ chlapů bytostně nesnáším už jenom chybělo aby ty svý ženě dal dělo a viděl bych rudě. Právě díky tomu, že mám averzi na tyhle hospodský ochlasty, lidský trosky co se nedokážou a ani nechtějí postarat o svou vlastní ženu a děti, jsem si tenhle téměř tříhodinový trip po všech atrakcích, které deprese nabízí užil na max. Skvělá práce s obrazem, vynikajcí výběr exteriérů- interirérů, kvalitní herecký výkony dělaj z Andělčina popela pořádně hořkej irskej drink. (28.10.2011)

Uf, tak toto bola sociálna dráma ako lusk. Celý film sprevádza jedinečná dobová atmosféra s prímesou pod kožu lezúcej depresie a bezvýchodiskovosti, ktorú tu má na svedomí všadeprítomná bieda, špina a hrozný hlad. Hlavne keď ide o deti tak mi trhá srdce. No a tu si toho v tomto smere teda divák užije... Vôbec sa nečudujem slovám hlavnej postavy hneď zo začiatku filmu, kde sa sám seba pýta, ako to vlastne mohol prežiť? Najmä keď uvážime, že biedu celej rodiny ešte prehlboval nezodpovedný a sebecký otec. Skrátka v každom ohľade ide o veľmi silný príbeh, plný depresie, biedy, smútku a neskutočného hladu. A len s minimálnym svetielkom nádeje do budúcnosti... Ten kto si však ide za svojim a má jasný cieľ, môže dokázať aj nemožné. Samozrejme, nemôžem zabudnúť zmieniť hudbu, tá bola jednoducho geniálna. Silný nadpriemer. 85/100 (05.05.2017)

To není chladný odstup, to je chvályhodná snaha nedělat z toho všeho tragického, co se na plátně stane, slzopudný kýč. Jak jinak přežívat takovýhle osud, než že se člověk mírně zatvrdí a bere život bez velkého patosu, místy až trochu cynicky – s posunutým pohledem na to, co je a není k nepřežití. Pro mě jeden z filmů, kterým se mimořádně daří zprostředkovávat „jaké by to bylo žít jako…“ v tomto případě jako chudý klučina v Irsku třicátých let 20. století. Přesné, věcné, psychologicky věrohodné, emoce tam rozhodně jsou a je jich tak akorát, aspoň v první cca. polovině; pak to chytne náběh do takové té líbivé amarcordové lidičkovské laskavosti, která mi odjakživa poněkud leze krkem, takže i když jsem (taky pro svou lásku ke všemu irskému) pošilhával po páté *, zůstávám protentokrát u čtyř. (08.09.2012)

Silně sociálně kritické drama režiséra Alana Parkerera, který si vždy cíleně pro své filmy vybíral jak kontroverzní témata (a když už ne rastrem sociálního cítění, tak proirsky vyznívající snímek z pohledu Angličana jím jistě musí být), tak i silné příběhy se silnými hrdiny. Andělin popel spojuje víceméně obě dvě volby, i když je jasné, že akcentuje především volbu silného hrdiny vzešlého z nuzného prostředí a špatných sociálních poměrů. Tenhle smutný příběh z ponuré chudinské čtvrti je velmi realistický, ale zjevně se vyhýbá naturalistickým obrazům i determinaci z tohoto pojetí skutečnosti plynoucí - společenská předurčenost tu neplatí a hlavní hrdina svou determinaci může (a nemusí) zlomit, to podle toho, jak kdo bude chápat otevřený konec... Film je adaptací románu Franka McCourtha, který rozvíjí realistickou linii světové prózy a je dosti blízký jinému velkému příběhu chlapce pocházejícího z drsných podmínek postiženého sociálním vyloučením, jímž je legendární Dickensův Oliver Twist. I přes samozřejmé rozdíly (Frank není narozdíl od Olivera sirotek, Oliverovi schází autobiografický rozměr atd.) se v obou příbězích dá vystopovat především dimenze sociální a oba se dočkaly důstojných filmových zpracování. Alan Parker takto natočil další ze svých působivých filmů...byť jako vždy je jeho poselství dosti depresivní... (29.12.2011)

Víme, že na vzpomínky (vlastní promluva o minulých událostech) nemají žádnou hodnotu co do pravdivosti děje ani osob na nich zúčastněných. Jsou modifikovány tak, jak se to právě hodí, až nakonec petrifikují do jakéhosi "představovacího" kodexem, sbírky představ, kterou sám o sobě člověk má, a která ho líčí tak, jak se sám chce vidět. Proto "zpochybňování pravdivosti vzpomínek F. McCourtha" je absurdní, neboť se zpochybňuje zpochybněné. Takže knihu (film) zpochybněme ještě potřetí: třeba...., že té protivné vody bylo přece jen méně.... (22.06.2019)