Panoptikum Města pražského

Geniality původního seriálu to sice nedosahuje, ale i tak patří tento seriál k tomu nejlepšímu, co se u nás urodilo. Jiří Adamíra se svým neskutečně příjemným barytonem dělá z rady Korejse hodně sympatickou postavu. Je zdatným nástupcem proslulého rady Vacátka. Potěší návrat všech starých známých pánů inšpektorů Boušete, Brůžka a Mrázka i jedna z mála rolí Ondřeje Havelky. (23.04.2009)

Adamíra a Havelka v seriálu představují nádhernou ilustraci starého filozofického principu "Jednoty v rozmanitosti". Jejich herecké výkony totiž dosahují naprosto stejné kvalitativní výše, tj. nádherné prkennosti (=jednota), zatímco hlasovým projevem se od sebe liší jak komár a jaguár (=rozmanitost). Adamíra by si mohl z fleku střihnout vedlejšák v krematoriu, zatímco Havelka by byl tvrdou konkurencí Lábusovi při dabování Márž v obzvláště vypjatých hysterických záchvatech. (10.02.2013)

Slabší, než Hříšní lidé s asi dvěma horšími díly, barva tomu také ubírá kus kouzla, ale jinak opět perfektní. Teda až na tu hroznou znělku. Pavel Zedníček je sice fajn (i v epizodě Potkat anděla), ale ta písnička je fakt příšerná a přetáčel jsem ji. Jinak opět kouzelné. Tentokrát předem téměř nikdy neznáme pachatele, což je hnedka lepší, pánové ze čtyřky (pětky) včetně samotného pana rady mají celkově překvapivě poněkud méně prostoru, někdy se zdají být až zbyteční, ale to také není úplně na škodu, protože samotné případy jsou opět dostatečně zajímavé a jejich zpracování je zase perfektní a ta doba je i tentokrát zachycena nádherně. delší stopáž jednotlivých epizod také ničemu nevadí, takže ve výsledku velmi vydařený počin, ačkoliv i sám pan Moskalyk má lepší počiny z tohoto ranku. Ani herecky opět samozřejmě nelze nic vytknout a i přes konkurenci (nejen) ve svém předchůdci je Panoptikum rozhodně jedním z nejlepších českých seriálů všech dob. Nevidím důvod, proč dát méně hvězd, než všechny. 90%. (12.06.2021)

Lidové moudro praví, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Troufám si tvrdit, že volné pokračování úspěšného cyklu kriminálních příběhů Hříšných lidí města pražského tuto teorii nenaplňuje ani v nejmenším. Scénárista a spisovatel Jiří Marek se po mimořádném úspěchu Sequensova třináctidílného seriálu a čtveřici celovečerních hraných filmů ocitl doslova na oběžné dráze popularity; další příběhy rady Vacátka a jeho "pánů ze čtyřky" mohli čtenáři sledovat v řadě reedicí jeho povídkových krimisérií, které vyvrcholily v polovině osmdesátých let ve velkorysý projekt tehdejší Československé televize, jímž by nejen uzavřeli pohled na jednu etapu české policie a kriminalistiky vůbec. Jak se později dozvídáme z Markových úst, první epizoda seriálu byla upravena specielně pro příchod nového pana rady, vzdělaného, šarmantního a svým způsobem přísnějšího Korejse, který v sobě nese vůni staroanglických gentlemanů wallaceovských nebo doylovských tradic. Neoddiskutovatelné a bohužel jakoby nechtěné srovnávání se starším předchůdcem nemá ve všech ohledech možnost nacházet nedostatky: atmosféra jednotlivých epizod si udržuje vysoký nadprůměr, dokonce se domnívám, že některé se honosí lepší výstavbou scénáře (za všechny bych připoměl Hokynářskou baladu, která výborně postihuje nejednoduchost doby) a pečlivější vizáží hereckých představitelů. Pět ódy na herecký výkon Jiřího Adamíry, který se s maximální profesionalitou zhostil nejednoduché role a vlastně vytvořil mnohem zajímavější verzi prvorepublikového kriminalisty než jakým byl čitelnější komisní Marvanův Vacátko, by bylo téměř zbytečné, neboť tu platí ono známé: buď přeskočí jiskra mezi ním a divákem a pak se těšíme na každé shledání s jeho osobností nebo naopak. Domnívám se, že nepominutelná časová propast vytvořila největší šrámy na postavách inspektorů Boušeho a Brůžka, kterým léta bohužel ubrala na elánu a proto jejich výkony působí jakoby unaveným dojmem, ale i oni mají v seriálu místa, kde dokáží zaujmout (nezapomenutelná je Vinklářova kreace v epizodě Příběh z dovolené, zasazené do oblasti sudetského pohraničí a reflektující veškeré reálie roku 1937). Naopak mladistvý vzhled do seriálu přináší skutečný milovník té doby, herec, zpěvák a režisér Ondřej Havelka, jehož snaživý koncipient Souček symbolizuje nástup nové generace těsně předmnichovské republiky. Ti všichni, doplnění o nezbytnou kohortu nejslavnějších představitelů domácí Thálie osmdesátých let (Maciuchová, Heřmánek, Růžek, Bartoška, Stašová, Cupák, Trávníček, Vala, Hrušínský, Rázlová, Mrkvička, Racek, Zedníček a další) mají na svědomí jedno z nejkrásnějších děl novodobé české televizní tvorby, které s výjimkou jiného Moskalykova seriálu, jímž jsou žánrově i kvalitativně blízké Četnické humoresky, nenašlo ani po téměř pětadvaceti letech důstojného nástupce. Doufám, že jsem těmito slovy vyjádřil Moskalykově dílu poctu a současným tvůrcům poskytl důvod k zamyšlení. I když, jak se říká: nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Ačkoli.... (19.07.2010)