Hosté večeře Páně

Tohle mi trochu nesedlo. A to ne kvůli obsahové stránce, ale spíše hlavěn zpracováním. Snad je to proto, že jsem to dával natřikrát, ale dějově mi to připadá trošku rozházené, rozmíchané, jako by to pořád někam zahýbalo a něvracelo se to na původní trasu. Vystihl bych to asi tak, že součet jednotlivých částí/scén celku je lepší než celek (film) jako takový. Asi bych si to více užil jako cca 6 dílný seriál, kdy by každý díl měl tak dvacet minut a pořádně v něm rozjel jednotlivé scény, které se ve filmu jako celku ztrácejí, nebo jsou poměrně krátké. Občas mě šokoval až zmatený střih (druhá půle filmu, hlavně exteriérové scény). Ten film má doboru myšlenku, ale pro její vyslovení použil nevhodná slova. Rozhodně bych to nenazval zatím nejslabším Bergmanem co jsem viděl, spíše nejnepovedenějším. (02.07.2012)

Festival lidských slabin a slabostí, anatomie individuálních bezmocí, svátek tragicky nešťastných lidských třtin. Zhruba tak lze označit toto silné Bergmanovo dílo, jeden z mnoha šperků až nekonečného řetězce jeho stabilně skvělé tvorby. Je těžké říci, natož odhadnout, nakolik se tu podepisuje deprese dlouhých nocí švédského severu nebo naopak tíseň jejich lét, nakolik naopak pro nás nepředstavitelná řídkost osídlení švédského venkova. Děj se důvtipně, až nenásilně prolíná s filozofickou reflexí (jinak nelze např. vyložit útěchu, kterou farář poskytne námořníkovi, o němž ví, že uvažuje o dobrovolném ukončení života). Upoutala mne i až neuvěřitelná proměna krásné Ingrid Thulinové do zoufalého staropanenství se propadající vesnické učitelky. O odvrácených stránkách skandinávského hodnotového světa i jeho životního stylu a jejich základech a východiscích vypovídá film snad vše. Jeho zažívání nekončí v žádném případě prvním či druhým zhlédnutím. To je jeden z největších možných komplimentů, který lze i v tomto případě dnes již zesnulému Skandinávci udělit. (14.02.2010)

Vhled v rozbolestněné nitro služebníka božího tváří v tvář Božímu mlčení a ztráty zájmu širší veřejnosti o duchovní skutečnosti. Vpravdě tklivý film, hutný, vlastně typicky bergmanovský, s precizními výkony Gunnara Björnstranda a Ingrid Thulin(ové). ___ Každopádně, pokud vás Hosté večeře Páně svým tématem a svou myšlenkovou bohatosti dokázaly zaujmout, dovolil bych si vám doporučit jakožto "přídavek" sehnat si Schraderův předposlední celovečerní film - Zoufalství a naděje. Ten mně skrze svůj enviromentální rozměr přeci jen přijde aktuálnější, resp. necítil jsem během jeho sledování - v kontrastu k právě komentovanému filmu - jako bych se vydal do muzea, jako by přede mě někdo postavil artefakt, jemuž je nutno klanět; s mnou doporučovaným filmem jsem "dýchal", jeho těžkosti prostoupily v mé žily a tepny - a to se nestává každý den! 70 % (17.01.2023)

Ak je niekto dychtivý po kvalitnej psychologicko-existencionálnej dráme, nech sa páči: Bergmanov "Winter light" je vhodnou voľbou. Je to mnohovýznamový a hlboký film, ktorý pôsobí na dušu a zmysly diváka. Celý čas ste kŕmení krásnym vizuálom (kamera hodná ospevných ód), mystériou, dialógmi, ktoré stoja za to, že si ich človek nechá prejsť hlavou. Reflektujte, preciťujte, rozmýšlajte a inak podobne sa nechajte unášať Bergmanovým filmovým čarom. (04.07.2007)

Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …) (29.11.2011)