Hosté večeře Páně

Bože, proč jsi mne opustil? volal Ježíš z kříže. Stejnou otázku vmete (neexistujícímu?) Bohu do tváře i pastor Tomas, jenž se čtyři roky po smrti své ženy utápí v beznaději - opuštěn věřícími, kdesi na konci světa. Zoufalý výkřik tohoto typického bergmanovského hrdiny je však pochopitelně marný... Hosté Večeře Páně jsou vynikajícím psychologickým dramatem se skvělými herci a magickou Nykvistovou kamerou. Nepochybně jeden z Bergmanových vrcholů. (28.05.2006)

Festival lidských slabin a slabostí, anatomie individuálních bezmocí, svátek tragicky nešťastných lidských třtin. Zhruba tak lze označit toto silné Bergmanovo dílo, jeden z mnoha šperků až nekonečného řetězce jeho stabilně skvělé tvorby. Je těžké říci, natož odhadnout, nakolik se tu podepisuje deprese dlouhých nocí švédského severu nebo naopak tíseň jejich lét, nakolik naopak pro nás nepředstavitelná řídkost osídlení švédského venkova. Děj se důvtipně, až nenásilně prolíná s filozofickou reflexí (jinak nelze např. vyložit útěchu, kterou farář poskytne námořníkovi, o němž ví, že uvažuje o dobrovolném ukončení života). Upoutala mne i až neuvěřitelná proměna krásné Ingrid Thulinové do zoufalého staropanenství se propadající vesnické učitelky. O odvrácených stránkách skandinávského hodnotového světa i jeho životního stylu a jejich základech a východiscích vypovídá film snad vše. Jeho zažívání nekončí v žádném případě prvním či druhým zhlédnutím. To je jeden z největších možných komplimentů, který lze i v tomto případě dnes již zesnulému Skandinávci udělit. (14.02.2010)

Farář je silně nachlazen, bohoslužba se nemůže konat...teda, mohla by se konat, kdyby v kostele byl přítomen alespoň někdo...tedy ti, co mu zbyli, mrzák a citově ponížená nápadnice. Farář je silně nachlazen, jeho víra má virózu..."proboha" či "ježíšekrista", on snad pochybuje! I před člověkem, jemuž mohl holý život zachránit. Ten Bergman...tentokrát to nádherně "odnesla" Ingrid Thulin...její monolog vlastního dopisu, odhalující celou její duši, je opravdu nádherný filmový zážitek...přesto všechno mi toto hodnocení stačí... (08.04.2022)

Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …) (29.11.2011)

Víra, která není zatížena blouděním a pochybnostmi, bolestí a ranami, které si člověk zasazuje sám nebo jsou mu zasazeny, je vírou zkaženou a falešnou. Temnota ,která k cestě víry nezbytně patří, pomáhá člověku odbourat modly,které ho svádí a vládnou mu. Skutečná víra je proces , který je stále rozen. A jako každé rození, v bolestech. A to platí i pro tzv.ateismus, který ke své poctivé víře potřebuje mnohem více odvahy věřit na náhodu,než jakékoliv jiné náboženství na Boží existenci. (10.05.2009)