Accattone

Nechceš nic dělat? Zaměstnej prostitutku. Jen se do ní, prosím tě, nezamiluj! Zvláštní film, ze kterého ten existencialismus a materiální nedostatek některých obyvatel Říma není na první pohled tak zřejmý, protože se zpočátku jeví jako ten nejpříjemnější a nejpohodlnější stav. Ale to se postupně mění a hlavní hrdina, nejdřív frajer, se začíná propadat až na dno. Tomu je přizpůsobena i podivná atmosféra, jakási směs pohody a zároveň smutku, výborně dotvořená Bachovou hudbou. A pak ten konec…zajímavý snímek, který hodnotím silnými 4*. (20.06.2013)

Překvapivě vyzrálý, mladickou touhou po buřičství poháněný debut Piera Paola Pasoliniho, jednoho z největších filmařů, básníků, filosofů a teoretiků 2. poloviny 20. století. Accattone je příběhem pasáka, jenž se nedokáže vymanit z komfortu své úpadkovité profese, jež mu přináší snadný zisk. Pasolini (s asistencí začínajícího Bernarda Bertolucciho) je jako režisér velmi střídmý, nesklouzává k lacinosti ani samoúčelné snaze provokovat. Naopak si udržuje vyrovnanost. Tak nebo tak, Accattone vzbuzuje otázku nad údělem člověka a jeho roli v dekadentním žití. Záměrné potlačení emocí ze strany hlavního hrdiny ve spojení s Bachovou hudbou výsledku dodává šmrnc a podtrhuje Pasoliniho stanovisko. PRO ZAJÍMAVOST: Vidím zásadní podobnost mezi Accattonem a Scorseseho epochálním Casinem z roku 1995. Vyjímaje Bachovu hudbu, oba snímky spojuje i charakter hlavní postavy (Vittorio Accattone x Sam Ace Rothstein). (02.11.2023)

Těžko je mi dnes večer hodnotit, Pasoliniho sdělení je jasné a chápu jej, nicméně hlavní postava mi byla nesympatická, chlap v nejlepších letech a neumí vzít za práci, nestará se o svou rodinu, nestará se ani o své děti, prostě se jen fláká, chlastá, přiživuje na druhých, lže, krade, to pak nezvládnu soucítit, natožpak fandit pijavici... (05.12.2022)

Pozdní debut může - a samozřejmě také nemusí - znamenat kvalitu. Kvalitu lidskou i uměleckou. Prožitek opřený ne o prvotní pocity, ale o zázemí vlastních zkušeností a zážitků, vítězství i proher, hvězdných okamžiků i šedi početně vždy převládajících všedních dnů. Život na okraji periferie, na rozmezí chudinských čtvrtí a jako houby po dešti vznikajících velkých - i na Západě panelových - sídlišť na okraji velkoměst, život žitý na pomezí světa, polosvěta i skutečného podsvětí je téma, které má také svou dnešní tvář. Nevystačíme tu s černobílým pohledem černobílého filmu, který až krutě přesně zrcadlí bezútěšnost této životní pouti. Určitě také nevystačíme s konstatací o tom, že lidé, postižení tímto nechtěným údělem, jsou pouze oběťmi. Příživník zůstává příživníkem a nechuť sdílet práci, která neodpovídá vlastním nadneseným představám o sobě samém a již pevně zakořeněnému obyčeji-způsobu života je rubem tohoto pohledu a odvrácenou tváří takto životem proplouvajících lidí. Lidská nicotnost určitě není lidskou nulitou. Anatomie této nicotnosti - mně osobně se spíše vybavují Felliniho přece jen lépe hmotně saturovaní DARMOŠLAPOVÉ - může burcovat i dnes. A také varovat. Drsně a nesmlouvavě. (12.09.2007)

Pokud Fellini snil nad realitou, Pasolini se do ní chtěl ponořit. Zajímavé je, že realistická linie filmu je vynikající (stávání se prostitutkou, návštěva u rodiny), zatímco snová scéna je nevěrohodná a ve filmu působí nepřirozeně. Tento slušně natočený debut sráží k zemi nepokrytě marxistická kostra příběhu - podmínky proletariátu a lumpenproletariátu se nezlepší, pokud nejdojde u nich k uvědomnění si své historické úlohy. Bez tohoto vědomí je totiž každá revoluce odsouzena k neúspěchu. Prvním krokem je obrat k práci. A ten je velmi těžký. (24.01.2010)