Pod pískem

Typický Ozon! V popredí ženská hrdinka, nasnímaná tak, že jej žívot vypĺňa celý filmový priestor. Množstvo gest bez zbytočných rečí, množstvo otázok bez odpovedí ( Ozonove pravidlo), téma samoty, smútok a život v náhradnej realite. Aj takto bolestne sa možno vyrovnať so stratou milovaného manžela. Film má svoj štýl, pomalé tempo, ktoré nie každému môže sedieť a prelínanie bludov, ilúzií a reality boli zaujímavé z celého príbehu najviac. Nie som Ozonov nadšenec, ani tento film s tým nič nespravil. Ide hlavne o tie závery... (24.10.2012)

Malá psychologická hra, na které je nejzajímavější fakt, že Bruno Cremer má většinou výraz, po kterém mám pocit, že všechny zúčastněné hodlá zdrogovat a ve spánku jim klacíkem od nanuku vyoperovat páteř. Což je ovšem jedna z nejlepších věcí, vážně mě ten pocit i jeho role bavila, i hlavní protagonistka hraje výborně a zdobí film jak sama sebou, tak decentním civilním herectvím, ale ona je to bohužel tak trošku třešnička, která místo dortu trůní na půlce ryby, kterou někdo nechal v létě pár dní povalovat na zemi, děj je hrozně slabé místo, míst, kde by se mohla nějaká ta psychohra alespoň tróchen projevit je hrozně málo a velká část děje je trošku... Zbytečná, naštěstí jsou tam ale dobří herci, kteří drží film v jakés takés kvalitě, byť průměrné. PS: tohle že je mysteriózní? Obávám se, že ani v nejmenším. (08.05.2014)

Jeho stopy v moři končí, její šlépěje sebeklamu začínají... Duše a rozum zemdlívají a tápají v mdlobách nejistoty. Zkřížení zbraní soukromé hašteřivosti s vnitřní rozechvělostí, potácení svého já na přídi šílenosti. Halucinační karamboly se vzpírají možnosti připustit si jen patrný závan kruté pravdy. Rozklad, rozpolcenost a ochrnutí duševní stability, zalykání se verdiktu /ne/jasnosti. Život na kolenou v chátrající realitě, roztržené já v sípající intimitě. (08.05.2014)

Drama ženy, která si odmítá připustit manželovu smrt, stojí na hereckém výkonu Charlotte Rampling. Barevně je to laděno do takových odstínů, že vše vypadá na permanentní podzim, včetně letních prázdnin. Aniž bych hodlal umenšovat zásluhy skladatele Rombiho, důležitou roli hraje i použitá hudba: od Dvořáka, Mahlera a Chopina až po Portishead. (04.10.2012)

Vynikající snímek se zvlášní neklidnou atmosférou, kterému vévodí tradičně precizní výkon Charlotte Rampling v roli ženy, která si nepřipouští ztrátu blízké osoby. Skvěle obsazený je i Bruno Cremer. Velmi se mi také líbila hudba Philippa Rombiho. Francouzká citlivá dramata jsou vždy příjemným filmovým zážitkem. http://www.youtube.com/watch?v=Z4o4-0VcloY (29.04.2012)