Kytice z tisíce a jedné noci

Kytice z tisíce a jedné noci je poslední částí volného triptychu Pasoliniho Trilogie života a zároveň výjimečně vybroušený filmový diamant, který s každým dalším zhlédnutím nepřestává mile překvapovat. Podobně jako v Dekameronu a Canterburských povídkách i zde Pasolini s původní látkou zachází velmi volně až svérázně, ale právě díky tomu přístupu je Kytice jedinečná. Jakkoli je rámcová dějová linka jednoduchá, film překypuje bohatou košatostí jednotlivých příběhů, které jsou narozdíl od předchozích Pasoliniho adaptací středověkých příběhů mnohem více propojeny. Pozorný divák se tak na více než dvě hodiny ocitne ve zcela jiném světě, a pokud přistoupí na Pasoliniho hru, bude snímkem doslova okouzlen. Kytice navíc obsahuje velké množství nahoty, zejména té mužské, což je ale pro mě naprosto v pořádku. Mužská nahota by neměla být v celovečerních filmech tabu a cením si na Pasolinim, že k tomu přistupoval otevřeně. Láska, sex, a erotika byly vždy součástí lidského života bez ohledu na časové období. Proto celá Trilogie života osloví cinefily i dnes, kdy je v celovečerní tvorbě nahota z prudérních důvodů spíše omezována. Proto jsou podobné filmy svěžím vánkem a příjemnou podívanou. (24.08.2023)

Výrazná, tvůrčí a přitom pozoruhodně propracovaná a výrazná umělecká Passoliniho metoda, patrná již ve VEPŘINCI či ORESTOVI, stojí za asi nejzdařilejším evropským zpracováním POHÁDEK TISÍCE A JEDNÉ NOCI, jež určitě nebyly určeny - pokud vůbec - jen dětem. Kratochvilné příběhy, vyvolávající asociace spíše na DEKAMERON , jsou zaramovány vstupním příběhem nekonvenčního milostného páru, řízeného bystrým ženským mozkem, který dříve či později vyzraje na každou formu mužské brutality a je s to ji trestat třeba i způsobem, který v moderním Evropanovi vyvolává velmi rozporuplné pocity. Pestrobarevný svět vrcholného vzmachu Arabské říše je i rozmanitě založeným obrazem jeho doby. Způsob a kvalita, jakou se pro Pasoliniho filmy charakteristická kamera dokázala vyrovnat s celou škálou orientálních exteriérů i přímočarost, s jakou si režisér všímá intimních detailů pozakryté části lidského života, jsou nadčasové a nepředpojaté a zaujmou i dnes. Právem. (20.10.2007)

Trilogie života. 1)  Filmy v rámci Trilogie života Dekameron (1971), Canterburské povídky (1972) a Kytice z tisíce a jedné noci (1974) mají mnoho společných znaků._____ 2)  Vždy jde o krátké povídky z běžného života._____ 3)  Povídky jsou vyprávěny podivným zkráceným způsobem, který hned v první větě dialogu obsáhne mnohdy celou zápletku. To jsem skousával velmi těžko._____ 4)  I když se odehrávají v různých prostředích, dialogy mají vždycky zvukomalebnost italštiny, a to i v případě, že má jít o Angličany či Araby. Italský temperament je stále přítomný._____ 5)  Vždy je přítomna erotika (i tam, kde o ni primárně nejde, inu Passolini)._____ 6)  Mezi herci je spousta pěkných mladých kluků. Vidíme je přitažlivě oblečené, mnohdy nahé včetně jejich nářadíčka._____ 7)  Herci nejsou kosmeticky stylizovaní - často mají mizerné zuby či špatnou pleť._____ 8)  Herci jsou převážně naturščici._____ 9)  Všude prezentuje režisér homosexualitu jako zcela běžnou a častou součást sexuálního života. Filmy ale nejsou o homosexuálech._____ 10)  Realisticky působící prostředí umocňuje divácký dojem. V tomto případě pohádková krajina Jemenu, Etiopie, Íránu, Indie či Nepálu dodává snímku silný půvab._____ 11)  Filmy působí (dnes jen lehce) skandálně a setkaly se s rozporným přijetím. Někde byly nějakou dobu censurovány či zcela zakázány._____ 12)  O všech filmech najdete kvalitní informace na italské Wikipedii._____ 13)  Kytice má odlišnou strukturu vyprávění. Film je v zásadě příběh Nur ed-Dina a Zummurud s několika doplňujícími povídkami._____ 14)  Zajímavý koment: Aqualung*****. (09.05.2022)

Další příběhy z Prasoliniho světa bobrů a žížal. Tentokrát rovnou z Arábie, takže se na tamější obyvatele nekoukalo moc pěkně. Jednotlivé příběhy jsou o ničem, nebudeme si nic nalhávat. Nejstupidnější je asi ten ústřední o šeredném chlapci a odpudivé otrokyni. Herci a herečky, pokud tak lze ty šeredy nazvat jsou do posledního nesmírně oškliví. Netuším, co v obsazování zrůd Prasolini sledoval. V tomhle jeho snímku je snad ještě více teploušů, než bývá jeho zvykem. Nevím, jestli se nám autor snažil sdělit nějaké jiné poselství kromě "Žádná díra nezůstane mojí žížalkou neprozkoumaná!", ale pochybuji o tom, neboť je to retardátor a homouš. Trošku smutný je fakt, že bez výše zmíněných bobrů a žížal by byl tento paskvil ještě daleko paskvilovatější. Dávám hvězdu, protože tento nesmysl byl přeci jen o malý kousek lepší než ten Canteburský průšvih. (18.06.2015)

Ach Piere Paolo! Zase si z náš děláš prdel. Herci tu opět nehrají, jen přeříkávají role. Vypadají debilně a nevzhledně jako v Canterburských povídkách. Když má někdo ve scénáři pláč, pláče jako by spíš blinkal a ještě se u toho nudil. Ninetto Davoli, tvůj těžký favorit tu zase hraje dementa. Proces jeho kastrace je opravdu důkladný, arabky nezapomenou na dezinfekci. Kéž by si to osvojili i v tuniských nemocnicích. Jinak má film nesmírně zajímavou atmosféru a obávám se spíše toho, že Pier Paolo byl génius než netalentovaný student režie. Opuštěná orientální města jako by tvořila páteř těchto neobyčejných příběhů a všudypřítomná erotika jakoby byla spíš symbolem, než účelem. Jestli chtěl být Paolo neobyčejným tvůrcem, tak se mu to teda povedlo a moc let na to neměl! (09.04.2007)