Hirošima, má láska

Hirošima jako artefakt i iluze, Hirošima jako symbol utrpení, znovuzrození i lásky, která uzamyká své protagonisty v čase i prostoru. Od první poloviny jsem nemohl odtrhnout oči a liboval jsem si, že po opravdu dlouhé době sleduji takřka čistě lyrický snímek, který dokáže hlouběji promlouvat i k divákovi, a nikoli jen sám k sobě. Druhá půle oproti tomu nabídla jen břitkou romanci v antonionovském stylu "nočního bloudění městem a kabarety", která se mě i se svými přelomovými intelektuálními ambicemi ani nedotkla. Resnais má můj respekt, můj obdiv mu zatím poslat nemohu.. (06.07.2016)

Hirošima, má láska je a není milostný příběh. Pokud ano, tak je to rozhodně milostný příběh značně neobvyklý. Daleko více na mě ale snímek působil jako hluboká sonda do lidské psychiky. Pozitivně hodnotím i další rovinu - zajímavou reflexi druhé světové války, její japonská část jde totiž obecně spíše mimo evropské vědění. I když jsem člověk, který u filmu povětšinou hledá silný příběh, Hirošimu jsem si užila, ač tu žádný epický příběh není. Notně tomu dopomáhá nádherná hudba, nápady režiséra - střih, kamera apod. (ne nadarmo je tohle snímek, v němž tak silně rezonuje francouzská nová vlna). Část explicitně líčící následky dopadu atomové bomby byla velice silná a asi nejsilnější z celého filmu. Je proto škoda, že přišla na začátku, protože v kontextu těchto scén ty další tolik nevyzní. Ten snímek má velký význam a rozhodně si nezaslouží zapomnění, tudíž ho doporučuji ke zhlédnutí. (Slova o zapomnění v souvislosti s filmem samým teď působí skoro dvojsmyslně...) (19.06.2012)

Asi najzaujímavejšie podaná bezvýchodiskovosť situácie s množstvom metafor, ktoré síce nie sú tak ťažké na pochopenie, avšak dokážu koexistovať, dokonca sa dopĺňať vrámci celého filmu. V druhej polovici však filmu dochádza dych a tak do cieľa dobehne s trocha vyplazeným jazykom. Aj tak však predčil moje divácke očakávania, dá sa povedať že im takmer sústavne unikal. Určite si Resnaisovu tvorbu preštudujem hlbšie. (08.10.2019)

Film vyprávěný v ne-přítomném čase. S odstupem padesáti let, poté, co se mind-game filmy (re-konstruující s různou mírou abstrakce fungování určitých myšlenkových procesů) staly běžnou součástí mainstreamu, je stále fascinující sledovat a poslouchat, kam až Resnais s Durasovou pod vlivem Proustova Hledání ztraceného času a Griffithovy Intolerance dotáhli původní producentův požadavek dokumentu o atomové bombě. ___ Dokumentární prolog zůstává obsahově nejsrozumitelnější částí pětiaktového snímku. Ukazuje přímé, fyzické stopy tragédie, nikoli psychické následky, jimž patří zbytek filmu – esej o vzpomínání a zapomínání, o osobních a národních traumatech. Jedna tragédie ožívá pod vlivem jiné. Objektivní a subjektivní hledisko se vzájemně prostupují a překrývají, podobně jako v úvodním záběru dvě těla splývají v abstraktní obrazec (její Nevers, jeho Hirošima – a naopak). Bezezbytku zde platí, že forma je obsahem. ___ Plynulé přecházení mezi minulým a přítomným časem, bez tradičních vizuálních „uvozovek“ (např. nájezd na detail tváře, rozmlžení obrazu) nás ponechává v nejistotě, jde-li o flashbacky, představy nebo pouhé režisérovy ilustrace k hrdinčiným vzpomínkám (tj. o jev, který není motivován samotným aktem vzpomínání). Přechod jsou iniciovány buďto na rovině osobního prožitku, nebo filmovou formou – zvukem, obrazem či pocitem. Nevíme, nakolik lze viděnému věřit, stejně jako se nemůžeme na afektivní paměť, neustále zatěžovanou vědomím minulosti, spoléhat v životě. Přítomné vyvolává minulé, minulé pomáhá pochopit přítomné. Díky dialektickému vztahu mezi oběma časy se film pohybuje paralelně vpřed i vzad. Ve dvou směrech a ve dvou světech zároveň. Vzpomínky se vynořují a náhle zmizí, minulost se slévá s přítomností. Lidé i místa ztrácejí svou identitu, doslova se zapomínají. ___ Dojem nepřerušovaného toku obrazů umocňuje lyrický mimoobrazový komentář (který Durasová využila ještě důsledněji ve svém režijním debutu India Song) s replikami opakovanými hypnotizujícím hlasem Emmanuelle Rivy na způsob mantry, a Resnaisův stylistický trademark – dlouhé „odtělesněné“ kamerové jízdy, jaké používal již v dokumentech Noc a mlha a Všechna paměť světa. ___ Hirošima není unikátním filmovou zkušeností navzdory své nesrozumitelnosti, ale právě díky ní, a třebaže má některé příznaky přeintelektualizované demonstrace toho, co lze s filmem (divákům) dělat, zároveň klade otázky, které se týkají každé lidské bytosti. Kdy a kde je naše místo v čase? 80% Zajímavé komentáře: Radko, Sandiego, ScarPoul (27.05.2013)

Lehce roztahaný, jinak vynikající prequel k Nové vlně. Hirošima je film, u něhož většina lidí v okruhu dvou sedadel ode mě aspoň na chvíli zaspala. A já sám jsem měl co dělat. Ale pokud to vydržíte, odměnou vám bude neobvyklý filmový zážitek, který příliš neexperimentuje s povrchovou strukturou formy (střih, kamera), ale hlavně s hloubkovou strukturou - se střídáním vypravěčů, rozbitím lineární struktury vyprávění, apod. I Francouzska, i Japonec mají sice nějakou minulost coby postavy, ale spíše jsou jen jednolitým monologem vypravěče. Jejich charaktery ustupují do pozadí a někdy zůstávají pouze "hlasem", který patří personifikovanému objektu... (31.03.2010)