Hiroshima, mon amour
Nijuuyojikan no jouji
Hiroshima, My Love
Hirošima, moja láska
Hiroshima Mon Amour
Obsahy(1)
V poválečné Hirošimě se setkávají francouzská herečka a japonský architekt. Během jediné noci se do sebe vášnivě zamilují a svěřují si své životní příběhy. Milenci spolu však nemohou zůstat, nedokáží se ani opustit, jsou ztraceni ve věčném tady a teď. Alain Resnais debutoval jedním z předních děl nové francouzské vlny. Natočil dojemný milostný příběh podle scénáře spisovatelky Marguerite Duras, který byl nominován na Oscara. (Cinemax)
(více)Recenze (99)
Resnais svým hraným debutem opět cíleně vyvolává kontroverzní reakce - ať již svébytným náhledem na nedotknutelné téma a soudobé pacifistické tendence, tak průkopnickou strukturou filmu, jež je vskutku revoluční a nečekaná. Film se vlastně snaží napodobit složitou cestu do myšlenkových pochodů ženy, jíž cesta na druhý konec světa paradoxně upomene na dospívání v ospalém provinčním městě, kde zažila tragédii s přesahem i do jejího současného života a vztahů - vlastně dávné události určily její současnou identitu. Spojení stále připomínaných hrůz v novém, životem kypícím městě s něžnou a upřímnou láskou na ženu působí jako výbušná směs a zastřené vzpomínky opět jako střepy pronikají na povrch. Následují je i ničivé obavy, které ženě znemožňují v nadějném vztahu pokračovat a vzbuzují v ní úzkost i z celého světového směřování. Tváří v tvář totiž musí čelit nedokonalosti vlastní paměti, jež nyní její první osudovou lásku zprostředkovává jen v neuspořádaných útržcích. Proto se vysloveně brání nabízevší se náhradě, jež je lákavá, ale přesto marná - přijmout ji by znamenalo definitivně zničit a překrýt minulost, na níž ji tolik záleží a jež jí určuje, odmítnout by probudilo jen další bolestivé vzpomínky směřující do nicoty. Začarovaný kruh. To vše Resnais nabízí v intenzivní koláži, jež dosahuje vrcholu v emotivní zpovědi hrdinky, v níž je formálními prostředky geniálně rekonstruován obraz její paměti. Ta má však ještě daleko důležitější přesah, jenž naplno vynikne v závěrečné scéně. Ošidnost paměti totiž neútočí jen na osobní zkušenostvi, ale je společná pro celé lidstvo, mezi jehož spojující zkušenost patří právě hirošimská katastrofa - i ona se stává čím dál zastřenější epizodou minulosti, což ostatně dává najevo i moderní existence tohoto města a nevýslovnost toho, co se tenkrát stalo, kterou nedokáží nahradit ani nejrůznější upomínky, jak naznačuje poeticko-esejistický úvod. Přítomná mírová a manifestační atmosféra, která na první pohled snímek řadí po bok obdobných soudbobých děl (např. naše Holubice) je tak v důsledku značně zpochybněna a tím se Resnais nonkomformně snaží proti upřímným dobovým snahám, které dle něj ale nemají žádnou moc zabránit světu, aby opustil cestu do záhuby. Pomalu začíná být jedno, jestli je zapomenuta Hirošima či "nevýznamná" epizodka z Nevers - v obou případech lidská mstivost a nenávist způsobila jizvy, které se nesmazatelně vryly do člověka samotného, ačkoliv on sám má tendenci vytěsnit jejich příčinu a znovu připustit, aby se stalo něco podobného. Resnaisův povzdech nad marností veškerého nápravného konání a snů pro zítřky nemohl být hlubší a rezignovanější... ()
Ctím útrapy hrôz, ktoré sa tam udiali ale ako veľmi by som si taktiež želal, aby mi aj tento spôsob rozprávania bol predsa len viacej po chuti... ()
První minuty mi naprosto vyrazily dech. Alain Resnais využívá dokumentární záběry z Hirošimy, které ukazují, jak je jaderná bomba skutečně destruktivní, a to i na lidech, kteří nezemřeli, ale dál žijí. Ovšem v jakých podmínkách. Když tohle rozdýcháte, začne se před vámi odvíjet příběh, který také není úplně laskavý, i když rozhodně je možné mluvit o tom, že je romantický. Jeden z těch filmů, které ve vás něco zanechají. ()
Hirošima, má láska je a není milostný příběh. Pokud ano, tak je to rozhodně milostný příběh značně neobvyklý. Daleko více na mě ale snímek působil jako hluboká sonda do lidské psychiky. Pozitivně hodnotím i další rovinu - zajímavou reflexi druhé světové války, její japonská část jde totiž obecně spíše mimo evropské vědění. I když jsem člověk, který u filmu povětšinou hledá silný příběh, Hirošimu jsem si užila, ač tu žádný epický příběh není. Notně tomu dopomáhá nádherná hudba, nápady režiséra - střih, kamera apod. (ne nadarmo je tohle snímek, v němž tak silně rezonuje francouzská nová vlna). Část explicitně líčící následky dopadu atomové bomby byla velice silná a asi nejsilnější z celého filmu. Je proto škoda, že přišla na začátku, protože v kontextu těchto scén ty další tolik nevyzní. Ten snímek má velký význam a rozhodně si nezaslouží zapomnění, tudíž ho doporučuji ke zhlédnutí. (Slova o zapomnění v souvislosti s filmem samým teď působí skoro dvojsmyslně...) ()
Zabúdanie. ()
Překrásný film o konci světa, tedy jednoho města. ()
POZOR! POZOR! POZOR! TENTO KOMENTAR JE PRUDKO YNTELYGENTNY A SRSI PRUDKOU YNTELYGENCIOU LEBO SA MI PREUKRUTNE CHCE ROZMYSLAT A TAK VYSTUDOVANE FILMOVE YNTELEGUANY /Madsbender, Bluntman, Shadwell a Tetsuo/ A MIESTNI MUSLITELIA MA OPAT BUDU MAT V ZUBOCH. Lebo pisem primitivne komentare, filmy hodnotim subjektivne /to je smrtelny hriech/ a bez akychkolvek relevantnych kriterii. Nevyvinul som ani najmensiu snahu odosobnit sa od predsudkov a pisem bez elementarnej znalosti filmovej reci, ludovo jak posledny Mongol. Navyse je to so mnou este horsie - odmietam byt filmovy teoretik-elitar, filmovu teoriu nenavidim a pochopitelne nechcem k takymto ludom patrit a nechcem mat s nimi nic spolocne. A uz davno som zahodil vzorec clovek skumajuci, pytajuci sa, premyslavy verzus filmovy konzument-diletant. Stale razim heslo vystudovany filmovy teoretik -elitar vs. laik -nedouk. Ja totiz na filmy cumim preto, aby som sa bavil, a nie preto, aby som sa xmrti ufilozofoval nad tym, medzi ktorym parom noh ma stonozka kundu a co ktorou vetou ktory mental a egomaniak presne myslel - - a presne o tom Hiroshima- Mon Amour je. Tento film nenavidim a nema pravo na zivot. Vykal, smer zumpa : 0 % ()
Na niektore veci jednoducho zabudnut nejde, a na niektore veci by sa ani zabudat nemalo. ()
Spousta zajimavych zaberu, dobra kamera a pekne herecke vykony. Zaujme i namet. Hirosima ale cili na uzkou divackou skupinu a i pres nespornou kvalitu dila me to tolik nestrhlo. ()
18. Zlatý Glóbus za rok 1960 - nominace (1) - Nejlepší cizojazyčný (zahraniční) film - Francie ()
Asi najzaujímavejšie podaná bezvýchodiskovosť situácie s množstvom metafor, ktoré síce nie sú tak ťažké na pochopenie, avšak dokážu koexistovať, dokonca sa dopĺňať vrámci celého filmu. V druhej polovici však filmu dochádza dych a tak do cieľa dobehne s trocha vyplazeným jazykom. Aj tak však predčil moje divácke očakávania, dá sa povedať že im takmer sústavne unikal. Určite si Resnaisovu tvorbu preštudujem hlbšie. ()
Málokto vie, že scenár napísala M. Durasová, fr. spisovareľka, predstaviteľka antirománu, no Resnaisov vrchol je pozoruhodný i po vizuálnej stránke. Veľmi účinne spája minulosť s prítomnosťou oboch hrdinov prostredníctvom obrazu, zvuku a strihu. ()
Keby sa celý tento film niesol v duchu prvej tretiny, asi by mi nestačila škála piatich hviezdičiek. Aj tak to však bol krásny poetický film so zaujímavou hudbou, v ktorom sa striedajú zábery zdevastovanej Hirošimy po výbuchu, s intímnymi zábermi zo stretnutia dvoch emocionálne zranených ľudí. Francúzskej herečky Elle a japonského architekta Luia. Film pokračuje ich vzájomným dialógom. Obaja však majú svojich partnerov a uvedomujú si beznádejnosť svojho krátkeho vzťahu. Zaujímavé je aj ich vnímanie konca vojny. Kým Elle si pamätá krásny slnečný deň a radosť ľudí, Lui si pamätá tragédiu Hirošimy a smrť svojich blízkych. Koniec mohol prísť trochu skôr. ()
Celou dobu mi vrtalo hlavou, proč plýtvat časem na vzpomínání, proč si tu jedinečnou chvíli neužít teď a tady. Náročný film. Ve své výpovědi až příliš roztříštěný... jenže odbýt ho trojhvězdou si netroufám, mám pocit, že by to nebylo fér. ()
Naprosto úžasný film, originální filmová řeč, úchvatné záběry a vynikající herecké výkony - toto vše navíc k silnému příběhu, který by sám o sobě vystačil na jedinečný film! ()
Úchvatný film, jak jen film může úchvatným býti. ()
Resnaisův film je výjimečný především v důsledném propojení obsahu a formy: 1. Hrdinčinu vzpomínání na mladistvou lásku odpovídá rovina stylu – intenzita a přesnost jejích vzpomínek se promítá do způsobu rámování záběrů. Její schůzky s německým vojákem jsou většinou zabírány v celku: jsou to vzpomínky na muže, kterého už vytěsnila z paměti, ovšem silný milostný cit, který vznikne mezi jí a Japoncem, jí německého vojáka znovu připomene; vzpomínky jsou ovšem natolik matné, že už si nevybavuje jeho oči, tvář, postavu, vše vidí jakoby zdálky (v celku, nikoli v detailu). Naopak události spojené výhradně s dopady nešťastné lásky na její osobnost (tedy vše, co následovalo po vojákově smrti) už jsou snímány v polo-celcích či dokonce detailech (scény, kdy je svými rodiči vězněna ve sklepě). 2. Při proplétání minulosti a přítomnosti nedochází k žádnému formálnímu odlišení mezi dvěma různými časovými rovinami (zcela volné přechody a striktně navazující střihy). Monolog hlavní hrdinky je navíc silně pocitově zabarvený – hrdinka tápe ve svých vzpomínkách, chytá se pocitů, které vzpomínky oživují, nicméně mnoho reálií už si nepamatuje, což z ní činí nespolehlivého vypravěče – divák se v proudu jejích vzpomínek a pocitů těžko orientuje, neví, čemu lze věřit, neví, co je skutečnost, a co pouze důsledek deformace její paměti. ()
"ZŮSTAT JE JEŠTĚ VÍC NEMOŽNÉ NEŽ ODJET." Pomuchlaná lovestory v kulisách nejpodivnějších - z popela atomového úderu povstávající Hirošimě. To, co začalo jako krátkodobý milostný vztah s pevně danou záruční lhůtou, přerůstá v hloubkovou terapii, pocity vyplouvají napovrch, trauma se odhaluje v plné nahotě... Jsou tam velice zajímavé plochy, podpořené obrazem i hudbou, chvílemi to zní jako poezie a v těchto momentech je film víc než zajímavý, na druhou stranu musí postavy bojovat se sympatiemi diváka, protože minimálně postava japonského architekta má jisté deviantní konotace (jako by se na odhalené bolesti neukojitelně pásl), a to spojení s tématem krapet eroduje. 60% ()
Asi je to dobrej film, ale ja na nej nejsem schopen koukat. Rika se, ze je to filmova basen...nevim, mozna, ale me se tahle rymovacka teda nelibi. Psychologicke rozpitvavani dusevnich pochodu a vzpominek hlavni hrdinky, to cele obalene hiroshimskou tragedii..nic pro me. Treba nekdy casem, ale ted podprumer. ()
Prvých 15 minút ide o veľkolepé pútavé obrazy aj hrôzostrašné výjavy rozprávané hlavnými postavami lyricky s veľkým emočným nábojom. Takto nejako vyzerá filmová báseň. Potom nastupujú herci aj vizuálne a ocitáme sa s nimi v reálnom čase a priestore. Epika tým pádom vyzerá trochu nudnejšie. Strih umne skáče od diania príbehu k predstavám. Herci sú príjemní, rovnako ako výsledný zážitok. Kvalitný zástupca žánru romatická vojnová dráma. ()