Miluji tě, miluji tě

Mnohovrstevný - možná až příliš - film, který mne navzdory prostinké zápletce, která je zde stejně jen berličkou, hodně zaujal spoustou svých výpovědí o světě, o čase, o strachu ze smrti, o relativním vnímání času, a samozřejmě i o kočkách. Protože navzdory všem těm lidským myšlenkám je asi nejsilnější scéna o tom, že nejprve Bůh stvořil kočky, a teprve potom lidi jako sluhy koček, a kolik věcí lidé vymysleli pro pohodlí koček. Jinak k formě - 25 minut sledujeme skutečně jakýsi sci-fi příběh o rekrutování kandidáta a o přenosu zpět v čase, aby se nám pak dostalo mozaikovitého příběhu, který si musíme sami skládat, a který je nejednoznačný jako vztah Claudea s Caterine (mimochodem, cat znamená kočka), protože oni sami nevědí, jestli chtějí být spolu, nebo ne, jestli krátce, nebo nadlouho... prostě jako v životě často nevíte, co chcete (a pokud jde o ženy, také nevědí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou...). Pár hlášek, které se mi líbily a vypsal jsem si je: - sebevražda je dobrá pro zdraví, -plazi a měkkýši vládli této zemi, dokud nebyla vynalezena tahle firma, - proč nejsou žádné hodiny při cestování časem, - radši bych tu žil, než byl pohřbený, - tužka je zvenčí červená, ale píše černě, - dnes jsme odpověděli na dopis, který jsme ještě ani nedostali... Asi se budu muset podívat znovu, abych pochytal všechny myšlenky a jinotaje. Jinak je celkově příběh, ačkoliv podaný zvláštním stylem humoru, občas snad až černého, o depresích, onom strachu ze smrti, pocitech marnosti a vlastní zbytečnosti - ale naštěstí je to pojato s určitou nadějí prozření. (02.12.2023)

Jsem rád, že už nejméně podruhé, co pamatuji, moje oblíbené kino Ponrepo pořádá větší přehlídku snímků Alaina Resnaise. Jeho filmy opravdu nejsou pro každého, ale mě ohromně baví. "Miluji tě, miluji tě" spadá částečně do žánru sci-fi, ale rozhodně nečekejte typickou žánrovou podívanou, neboť režiséři, jako je Resnais, netočí žánrové filmy, oni mají svůj vlastní styl. (22.04.2022)

...v podstatě souhlas s uživatelem vypravěč. Promarněná šance. Experimentálností to je tak 30-40 let napřed (Memento?), zápletka je ale trochu prázdná - na scifi až moc "realistická", na realitu příliš okleštěná... Kromě "tématu paměti", pro tehdejšího Resnaise typického, se tu nenajde o mnoho víc. Chybí obrazová dokonalost, metafyzické aspirace, jasná estetika, případně alespoň angažovanost, ale hlavně: výsostnost jazyka - Durasová i Robbe-Grillet prostě Resnaisovy scénáře povyšovali o dvě třídy výš. Pěkný je nejčastější záběr na vynořujícího se hlavního hrdinu v potápěčském - předobraz fotbalisty z Prozřetelnosti-). V Enter the Void se téma "pohledu na sebe sama" traktuje organičtěji - holt doba pokročila. (31.10.2012)

Chtěl bych, aby se mi tenhle proto-Eternal Sunshine libil mnohem víc, ale nakonec právě věčný svit mi nabízí vysvětlení, jak dát tak ambicióznímu a sebevědomému přistupu tu potřebnou energii, a sice skrze funkční emocionální napojení, které tu tak moc chybí, zatímco Kaufman ho našel. Místy je ten film nesmírně vzrušující a neúprosně úderný, ale vše se to točí okolo předpokladu emocí, které to nezvládá vyvolat. (04.09.2020)

Resnaisova sci-fi dráma mi dala poznať, že filmy o cestovaní v čase sú v podstate iba metaforou podstaty myslenia človeka, a to rekapitulácia spomienok, túžba zmeniť minulosť a strach, respektíve túžba z budúcnosti. Človek totiž cestuje v mysli v čase neustále, málokedy premýšľame len nad súčasným okamžikom. Resnais tak naďalej skúma svoju top tému, tému pamäti, tentokrát čisto na osobnej rovine, nie je tu celospoločensky angažovaný. Bohužiaľ nájsť si cestu k hlavnej postave nie je tak jednoduché a je trochu škoda, že film pôsobí nakoniec chladne, našťastie nie v nejakom akademickom či "strojovom" zmysle. 70% (20.10.2020)