Tatínkova sláva

„Chápu, že je rád z takového krásného úlovku, ale fotografovat se s chycenou rybou?!“ Inu, divil by se teprve pan učitel z konce 19. století, kdyby věděl, kam se onen trend focení (včetně bizarních selfie) a veřejné prezentace nejrůznějších fotek na každém kroku posune o 120 let později. :o) Jako podobně nadčasový prvek mě zaujal i problém ve výchově v souvislosti s matčiným zakazováním dítěti číst si v knize nebo časopisu v případě, že dítě ještě nechodí do školy a tedy by ještě číst „oficiálně nemělo“. Sám jsem byl kdysi svědkem takového postoje, občas o podobném názoru slyším dodnes a nikdy jsem takto směřované brždění v rozvoji gramotnosti dítěte moc nepobral. Hmm, tak se mi zdá, že jsem si v Tatínkové slávě možná našel i větší přínos, než o jaký se Yves Robert snažil, ač tyto podněty spíše beru jako doplněk navíc vedle podmanivého poetického příběhu s tématem dětství, klukovských školních let, prázdnin a jiných příhod. Celé to prostě byla moc hezká podívaná v žánru pro děti a mládež, s řadou skvělých scén ve škole, ve městě, v lese, ve skalách... a ač se rád dívám z Francie na filmy s hereckými hvězdami, stejně tak mě dokáže potěšit, když vidím skvělý (a skvěle zahraný) snímek, v němž mám tu čest naopak s převažně neznámými a neokoukanými tvářemi. Měl jsem pocit, že Philippe Caubère se pro tu roli vynalézavého a příjemného tatínka musel přímo narodit, ale vyzdvihnout musím i výkony dětských herců. [85%] (06.11.2022)

Ce n’est pas de moi que je parle, mais de l’enfant que je ne suis plus. 1) "Nemluvím o sobě, ale o dítěti, kterým už nejsem," napsal 62letý spisovatel, dramaturg a od svých 47 let člen Francouzské akademie Marcel Pagnol, když v roce 1957 dokončil La gloire de mon père. Film s obrovským citem pro věc režíroval 70letý jinak také herec, scénárista a producent Yves Robert. Souběžně natočil i pokračování: Le château de ma mère, které bylo uvedeno do kin jen o čtyři týdny později._____ 2) Filmy mi připomínají českou Babičku, jsem zvědav, zdali si tento dojem potvrdím i četbou společného vydání všech částí pod souhrnným českým názvem Jak voní tymián v překladu Evy Musilové. Už teď se těším..._____ 3) Z herců mě nejvíce oslovili, jak jinak, milí chlapci: 12letý Julien Ciamaca (Marcel) a Joris Molinas (Marcelův provensálský kamarád Lili). Pro oba to byla dosud ojedinělá herecká zkušenost. Ing. Ciamaca dnes konstruuje atomové elektrárny třetí generace; to jsou konce, věřili byste tomu?_____ 4) A závěrem trochu libozvučné francouzštiny. Autor opěvuje svou lásku ke slovům: J’avais la passion des mots ; en secret, sur un petit carnet, j’en faisais une collection, comme d’autres font pour les timbres. J’adorais “grenade, fumée, bourru, vermoulu” et surtout “manivelle” : et je me les répétais souvent quand j’étais seul, pour le plaisir de les entendre. (16.01.2015)

Tvůrcům se nedá upřít cit a hravost se kterou je film natočen. Film působí jako krásně voňavé, načančané, pečlivě připravené omalovánky. Všichni se milují, překypují laskavostí, krásně se na sebe usmívají a ... Kajda ač sleduje krásné obrázky se nudí. Dokonalé děti bych ještě překousl, kdo mě zná, ví, že mám slabost pro pohádkové příběhy. Navíc dětští herci dobře hrají, jsou životní a občas vyvedou nějakou lotrovinu. Dokonalé dospělé však nikoliv, ženské hrají matky a mají minimum prostoru (což nevadí), problém je u tatínka a strýčka, neživotné karikaturní postavičky, které jsou otravné a mnohdy se pitomě pitvořící a silně přehrávající. A navíc krom samotného úvodu je první půlka šíleně nudná a zdlouhavá a z letargie když jsem přemýšlel jestli nevypnout, mě dostal až příchod Marcelova vesnického kamaráda, jejichž trampoty se daly považovat za dobrodružné. Až si příště budu chtít zavzpomínat na dětství tak raději ve společnosti Tomáše Holého někde za trnkovým keřem či pod jezevčí skálou. A když Pagnola, tak snad raději knihu, nebo o mnoho lépe fungující Manon či Jeana. (22.08.2014)

Provence, která se stala inspirací pro Pagnolovu tvorbu ve filmu o dětství na základě první části Pagnolových slavných memoárů. Základy jeho tvorby jsou tu jasně k rozeznání a navíc se to celé nese v sympatickém duchu nezkaženého bezstarostného dětského pohledu na svět, čímž to nejednou připomene Mikulášovy patálie (i konkrétními detaily); dokonce tak moc až jsem si říkal, jestli se Goscinny u Pagnola přímo neinspiroval. (27.05.2012)

Takový nesmírně příjemný francouzský, v podstatě rodinný film o dětství autora literární předlohy na francouzském venkově. Je to nesmírně klidné, není to zbytečně vyhrocené a ukazuje se zde jak čistota dětské duše, tak i nádherná krajina francouzského venkova. Takové dětství bych také klidně bral, a ne že by to moje bylo špatné. (16.03.2018)