Dravci a vrabci

Pasoliniho alegorická procházka otce a syna, plná symbolických odkazů. U Pasoliniho je zvykem výrazná stylizace a ne jinak je to i u tohoto groteskního díla. Navíc doplňena úžasnou hudbou mistra Morriconeho. Ta výrazná rytmická kytarová melodie mě jede v hlavě ještě teď. A nejvíc mě rozbila hláška : " Poslechni, to se každé ráno češeš vysavačem? " :D :D (05.07.2016)

Jasný, ideologicky je to přinejmenším naivně poblázněné (pořád je třeba brát v potaz, že Pasolini uměl rozlišovat mezi chytlavostí marxových teorií a dost problematickou komunistickou praxí), ale už jen titulkové intro dává divákovi jasně na vědomí, že se na něj chystá film odvážný, hravý, vrstevnatý, kterému není cizí nadhled.. Pasolini se nebál jít s kůží na trh a postoj a autentický výraz byl pro něj více než dokonalá forma. Díky tomu ty filmy působí úžasně syrově, přestože se místy můžou míjet účinkem.. Chemie ústředního hereckého dua to tentokrát dost táhne nahoru. (27.05.2023)

Můj první Pasolini, konečně. A jsem rád, že to vyšlo právě na Dravce a vrabce, které mám v merku už pár let a spolu s Evangeliem sv. Matouše mě z celé jeho tvorby lákali nejvíc. Moc to sice nedopadlo, ale na základě jednoho filmu ho soudit nebudu a určitě se od něj ještě na něco podívám. Tohle je vizuálně nápadité a poutavé podobenství, ale zároveň dost naivní a prakticky nepoužitelné, stejně jako celý marxismus, na který se tu neustále nadšeně odkazuje a to přehnaně i na poměry Itálie. Budiž, ať si tomu Pasolini věří, ale prakticky to nikdy nikde nefungovalo a teoreticky může fungovat spousta ideologií. Celé poselství mě tedy míjelo, ale uznávám, že ho Pasolini umí gradovat, jen nedokážu pořádně docenit ani to, když mi ty ideologické výkřiky lezly na nervy - a že jich nebylo málo. Takže oceňuji hlavně nápaditost, některé povedené vtipné scény (byť to občas do grotesky sklouzne až moc) a celkově formu, kterou má Pasolini dost povedenou a nejspíš i dostatečně svou, ale to budu moct posoudit až časem. Herzogův styl se taky nedá soudit jen z Temného úsvitu, tak nevím, jestli náhodou Dravci a vrabci taky nebudou určitou výjimkou, ačkoli si to moc nemyslím. Jen nechápu Pasoliniho vztah ke křesťanství - celý příběh s mnichy, kteří mají šířit náboženství mezi ptáky, se mu vyloženě vysmívá, ale v závěru má Bůh patřit do ideální komunistické společnosti? To si tam dost odporuje, ale možná mi něco uniklo... Jo, a Kuba coby zobrazení ráje mě chtě nechtě rozesmála. Slabé 3* (06.11.2023)

Takhle se mi Pier Paolo líbí. Dravci a vrabci jsou jedinečnou kombinací zdánlivě neslučitelných žánrů (grotesky, satiry, sociální kritiky, podobenství a vlastně i road movie :) umně protkanou mnoha chytrými, ale relativně snadno čitelnými a srozumitelnými symboly a narážkami. Zvláštní dynamiku a rozvernost tohoto filmu navíc podporuje skvělá, občas až westernově laděná Morriconeho hudba (i když mi zpočátku k Pasolinimu vůbec neseděla a musel jsem si na ni chvilku zvykat). No a mnohokrát zmiňované úvodní titulky jsou opravdu parádní. Lehce zdlouhavá a možná i trochu přehnaná mi přišla "mnišská epizoda" Totóa s Davolim a několikrát použité groteskovité zrychlené pohyby taky moc nemusím, ale jinak se tomu nedá moc vytknout, krásný film. (02.05.2013)

Konečně mě Pier Paolo doopravdy potěšil, už jsem nad ním víceméně lámal hůl. Symbolismus a fraška v ideální rovnováze, nemorriconeovsky romantický (od romantismu, ne od romantiky) Morricone, ČB kamera krásně rozmáchlá po italské krajině, skvělý herecký výkon pochodujícího havrana, dokonce ani ty zrychlované záběry mě na rozdíl od RoGoPaGu neštvaly, neb ladily s celkovou potrhlostí. Koukám, že u Pasoliniho budu napříště lovit spíš v raném, nenamyšleném období. (18.09.2017)