Letec

Konečně došlo na téma, kterému Martin Scorsese skutečně rozumí... film. V geniálním Letci tak konečně mohl uplatnit své neuvěřitelně rozsáhlé filmové znalosti na zfilmované biografii výrazné osobnosti dějin dvacátého století, Howarda Hughese, který kromě značné angažovanosti v leteckém průmyslu produkoval a režíroval filmy, přičemž udržoval úzké kontakty s Hollywoodem (a jeho herečkami - nějaký čas žil například s Katharine Hepburn). Scorsese zachycuje jeho zapálené nadšení do filmu a letectví s takovou vášní, nasazením a filmařským cítěním, že vytvořil jedno z nejlepších děl posledních let, které v mnohém připomíná jiný přelomový kousek - Občana Kanea. Scorsese si určitou paralelu evidentně uvědomoval, není náhoda, že DiCaprio je polovinu filmu s knírkem od mladého Wellese takřka k nerozeznání, nehledě na jeden takřka doslovný kratičký záběr, kdy se Hughes majestátně tyčí nad po zemi rozházenými plány letadel úplně stejně, jako ve slavném záběru kdysi Charles Foster Kane nad svazky novin. Polohy kamery zabírají hlavního hrdinu často ve výrazných úhlech, ve kterých vévodí celému obrazu a nasvícení jej jakoby vyřezává z prostoru (v ostrých kontrastech proti filmovému plátno, nebo naopak vystupuje z temnoty kolem). Scorsese zcela ignoruje současné vypravěčské postupy (snad až na havárii letadla), a film cele stylizuje do volnějšího tempa kinematografie oněch třicátých až padesátých let, ve kterých se film udává. V dlouhých rámujících záběrech, dlouhých pohledech do tváří hrdinů, nevyhýbaje se občasným barevným experimentům, kdy tráva okolo hrdinů vybledne do charakteristických odstínů technikoloru. Především ale staví na herectví svých hrdinů... Di Caprio předvádí nejlepší výkon svého života (pevně doufám, že si za něj odnese řadu cen), hraje nejen skrze dialogy, ale především pohyby svého těla a očima, stejně jako vynikajici Cate Blanchett coby Katharine Hepburn, Alan Alda jako senátor... a další. Scorseseho film není zcela jednoduché sledovat, pohrává si s pečlivým vývojem postav (postupné Hughesovy přeměny jsou úžasné, obzvláště když v sobě odkryje ješitného megalomana - vynikajicí scéna je mrazivě klidná hádka v pracovně, nebo nervově labilního génia) a nevykládá karty na stůl hned, nechá diváka napínat až do posledních minut, kdy divák skutečně neví (pokud nezná dějiny), jak to bude s Hughesem dál... Letec je možná Scorseseho nejlepší film, ačkoliv zdaleka nejméně agresivní a animální, dílo vyzrálého génia, který už nemá takovou potřebu šokovat, ale vypráví dokonalé příběhy, ve kterých řekne mnohem víc. (06.01.2005)

Je to už mé druhé setkání s tímto Scorseseho snímkem, kdy jsem poprvé pro délku a nezáživnost nedokázal vytrvat až do konce a chybělo mi asi 40 minut k tomu, abych s Letcem zúčtoval. Prakticky dokonale jsem ho dokázal v rekordně krátké době vytěsnit z paměti a už to svědčí o tom, že tentokrát jsme si s Martinem nepadli do oka. Popravdě, je to v posledních dvou dekádách asi největší míjení s tímhle slavným americkým filmařem. Zatímco jeho poslední kousky mě dokázaly nadchnout, Letec vybudil spíš nudu a nezájem. Je to přitom bezpochyby velkofilm se vším, co k tomu patří, tedy s množstvím hvězdných tváří, vysokým rozpočtem, ambicemi sršícím scénářem, charismatickým hrdinou, ale něco tam nefunguje a není to jen tím, že by mě neoslovilo téma. Scorsese svého hrdinu popisuje hodně odlišně od reality, která by se mohla blížit tomu, jakým způsobem Costa Gavras účtuje s kapitalismem ve svém Kapitálu. Skutečný Howard Hughes byl totiž takový parchant, že i Belfort coby hlavní hrdina Vlka z Wall Street by mohl být považován za prima kámoše z nedělní školy a tajemníka Matky Terezy. Už např. Američan Leacock si povšiml typické vlastnosti Američanů - obdivovat úspěšné lidi bez ohledu na to, jakým způsobem k majetku přišli a jak s ním zacházeli, a tropil si z toho ve svých Literárních poklescích legraci. Ve Spojených státech je Howard Hughes považován za legendu, i když jeho reálné vystupování, činy a dopady byly hodně hodně problematické. Ve filmu je jedna scéna, kde se Howard nachází spolu s Katharine Hepburnovou na návštěvě u její famílie, která představuje takovou tu typickou do sebe zahleděnou snobskou liberální společnost, co se topí v blahobytu a přitom žvaní o socialismu. Na větu paní domu, že v jejich domě se o penězích nikdy nemluví, odpovídá Howard: "To proto, že jich máte dostatek." Po hříchu byl Howard Hughes tím posledním, kdo by mohl vynášet nějaké odsudky. Penízky zdědil a pak si spíš užíval a žil typickým životem playboye a celebrity. K zaměstnancům se choval bezohledně, manipuloval, vydíral a loboval tím nejhorším myslitelným způsobem, který neznamenal nic jiného než masovou korupci. Ona i ta jeho nemoc je hodně diskutabilní, ve 40. letech určitě netrpěl žádnou duševní chorobou a typické je, že až do konce života dokázal bez problémů řídit svoje firmy tak šikovně, že v životě nezaplatil ani cent na daních a přitom byl jedním z pěti nejbohatších lidí této planety. Tři hvězdičky tentokrát zachraňuje několik špičkových scén typu pádu havarovaného letadla a jeho efektní průlet obytnou čtvrtí, kde se Scorsese představuje v té nejlepší možné formě. Ale i tak musím opakovat, je to s oběma očima zamhouřenýma... Celkový dojem: 50 %. (14.04.2014)

Když snít svůj americký sen, tak jedině v oblacích.. Řemeslně letmý dotek filmařského nebe na křídlech okázalé výpravy, obsahově však jen uměle působící nuda - co naplat, že by se životní příběh Howarda Robarda Hughese těžko vměstnal i do desetkrát delší stopáže. A božský babyface Leo? Výstředního muže spousta profesí jsem mu začal věřit, až si nalepil jizvu zakrývající knír a když se tak člověk zpětně zamyslí nad jeho posledními deseti filmy o hodnocení v červené barvě, režisérských kapacitách a délce zásadně nad dvě hodiny, uvědomí si, že jeho výrazové prostředky se hodně opakují a ten "mám rudé oči a léky na sennou rýmu jsem si zapomněl doma" by měl už rovnou vyřadit z repertoáru. Mimochodem, vsadím se, že kdyby při rekordním letu kolem světa pouštěli Aviatora v nepřetržité smyčce místním pětihvězdičkářům, všichni už vystoupí v Paříži během prvního mezipřistání.. (04.06.2012)

Na Scorseseho relativně konvenční biják, a každopádně jeden z méně osobních, ale pořád královský nadprůměr. Dlouho jsem bojoval s určitou dějovou i formální netečností téhle epiky, ale byl to (překvapivě) hlavně DiCaprio, kdo ji udržel pohromadě. Jakkoli mi v roli po fyzické stránce moc neseděl (furt je to takový úzkoramenný kluk). (05.01.2005)

(1001) Ó můj bože, jestli se za takovéhle přízvuky udělují Oscary a Zlaté glóby, tak si naše civilizace opravdu zaslouží zaniknout. Jen co si u mě Scorsese trochu napravil reputaci, tak to jde zase všechno do kytek. Předně ho podezřívám z toho, že tenhle film není nic jiného než proklatě drahý a naleštěný bulvár, žádný ponor do šílenství a obsese se nekoná. Za druhé mi chybí absence dramatického oblouku: film vyloženě vypadá, jako že si zcela libovolně a nepodloženě vybírá jednotlivé epizodky Hughesova života a na první dobrou je ukazuje tak, jak to co nejširší okruh diváctva od dobového spektáklu očekává, žádná invence nebo interpretace, nedejbože názor, se nedostavuje. Když si taky člověk o Hughesovi něco přečte, tak zjistí, že byl třeba obviněný z toho, že ve svém autě srazil a zabil člověka, a zbaven obvinění byl až poté, co očitý svědek zázračně změnil výpověď. Taky byl dvakrát ženatý (s ne tak supr kůl filmovými herečkami, takové vztahy asi nejsou pro plátno dost dobré) a vyváděl i různé jiné skopičinky. Mně třeba přijde zajímavé, že když vešli zaměstnanci do hotelového apartmá, kde devět let bydlel, zjistili, že měl po celou tu dobu zatažené všechny závěsy a ty mu tam dokonce začaly hnít. To by mě bavilo sledovat mnohem víc, než jak zakazuje svojí patnáctce jíst zmrzlinu. No a za třetí, k vlastnímu překvapení zjišťuji, že vážně docela hodně nemám ráda Lea. Rozhodně ne, když se snaží hrát charismatické nekompromisní zmrdy. Hughes taky prý měřil 193 centimetrů, proč jsme nedostali nějakého pořádného čahouna? (18.01.2015)