Intimní osvětlení

„To jsem jednou v Takovýmhle žitě viděl Takovouhle holku!“ Ironická, nikoliv jízlivá, více observační než příběhová tragikomedie o tom, jak těžké je někdy sladit čtyři housle, o tom, že někdy musíme dozadu, když chceme dopředu, o tom, že umění žít se učíme celý život. Passer postavy nesoudí. Má pro ně pochopení a v prozaičnosti jejich bytí, v jejich přízemním vegetování, které se točí okolo jídla, žen a hmotných statků, nachází stejně jako Hrabal cosi lyrického. Díky mistrovské rytmizaci s hudebními kontrasty, variacemi a gradací tohle letní zastavení přes svou nedramatičnost nedrhne, ale velmi přirozeně plyne. Oživuje jej také množství paralelně probíhajících (inter)akcí, odbíhání postav k různým tématům a lehkost, obsažená v tom, jak na sebe reagují herci i záběry (např. střih z přejeté slepice na pohřební průvod). Na místě zůstávají možná postavy, kterým chybí kuráž opustit své jistoty, ale nikdy ne film, v němž se stále něco děje. Poslední záběr, kdy mají postavy na dosah jazyka to, po čem touží, a jenom čekají, až si to budou moci vychutnat, je jednou z nejpronikavějších metafor lidské existence, jaká se v nějakém českém filmu objevila. 90% Zajímavé komentáře: Radek99, sportovec, Adam Bernau, Offret, LeoH ,actor-SP (21.05.2008)

Soustředil-li se Passer ve vnějším zkoumání postavy nejprve na její tvář, která pro něj byla oknem do duše, Forman tvář od celku nikdy neodděloval; vlastně se ani do duše dívat nechtěl. Daleko víc než Passer hledal příběh v situacích pokud možno co nejobyčejnějších, banálních, nedramatických a teprve pak do něj vpravoval člověka. Passer napřed skrz tváře pronikal do figury, přilnul k ní a pod vlivem emoce mu začaly vyvstávat obrysy možného příběhu. Přestože nebyl schopen postavy zesměšňovat břitkou bezohledností, natož je urážet, ocitají se v situacích přinejmenším ztrapňujících, kdy se prozrazuje jejich špatná stránka, slabost či omezenost. Passer jim ani ve své laskavosti nic neusnadnil a nechal je napospas sobě samým. (24.01.2010)

Passerův celovečerní debut, Intimní osvětlení, tvoří spolu s Formanovými filmy specifickou řadu v proudu české nové vlny - přesun zájmu k všednímu, obyčejnému, zakonzervování všednodennosti, pokus o oproštění se od stylizace a maximální příklon k autentičnosti, poetika trapnosti, pokus uchopit médium filmu jinak, než to bylo dosud běžné, práce s neherci, je tu slyšet ozvěna neorealistické vlny v jinde v Evropě... Co reflektuje sám Passer? Tendence urbanizovat kolektivizovaný venkov jsou liché stejně jako pokus vybudovat sociálně spravedlivou společnost, šedesátá léta jsou dobou vystřízlivění... Setkání dvou světů, přičemž není jasné, který z nich je kvalitativně hodnotnější - dva stárnoucí a bilancující přátelé, z nichž jeden dokázal z vesnice odejít a vybudovat kariéru ve městě, je zdánlivě úspěšný, má krásnou mladou přítelkyni, druhý zůstal a oženil se, má děti, nato pak vybudoval vícegenerační rodinný dům s plnou spíží a materiálním dostatkem vykoupeným věčnými půtkami a rozepřemi s rodiči... Oba jsou zdánlivě úspěšní a spokojení (,,Maruš sice není žádná intelektuálka, ale čuchni si..."), oba si však navzájem dost věcí závidí...oba zažívají pocit nenaplnění, intelektuálního zmaru... To je Intimní osvětlení, podobenství o duchovním stavu českého člověka té doby, pokud by tvůrci nasměrovali svůj reflektor do intimity kohokoliv, nenašli by tam tentýž obraz vnitřního smutku? Podobenství o tom, že na některých místech Evropy, zvláště v její východnější polovině, se díky politické konstelaci čas zastavil a na dlouhé desítky let zakonzervoval - nádherná symbolická scéna s přípitkem vaječným koňakem... Proto je tenhle film dokonalý. Podobné filmy: Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Žert, Ecce homo Homolka, Hogo fogo Homolka (25.04.2007)

-"Smutek, ten je všade stejnej." Já nevím, já jsem asi moc velký elitář na to, aby mi tyhle filmy o "obyčejném životě" a "lidské povaze" něco řekly. Intimní osvětlení jsem poprvé viděla před nějakými deseti lety jako nevzdělaný teenager a tedy jsem si z něj odnesla pouze dojem, že jsou tam na sebe všichni strašně hnusní, pořád si na něco a na sebe navzájem stěžují a při sebemenším náznaku konfliktu i před cizími lidmi začnou vytahovat urážky a kostlivce ze skříně. (Což je tedy hřích mnoha filmů, které se celé odehrávají během krátkého časového úseku, a ani nemusí jít přímo o tady tu specifickou odnož nové vlny.) Teď jsem o něco starší a filmově vzdělanější, ale nevidím tam o moc víc. V podstatě to na mě funguje jako injekce negativity přímo do krevního oběhu (podobně jako Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří má panenko) - zkazí mi to náladu a funguje to jako inhibitor kreativního myšlení. A není nic, čím by byl tenhle temný mrak vykoupen nebo vyvážen, prostě jen hodina a čtvrt dobrovolného utrpení, po kterém nenásleduje katarze, nýbrž jen vtíravý pocit, že stojím po kolena v bahně. (Jo a ne že by z toho muži vycházeli nějak skvěle, ale všechny ženy jsou tam vykreslené jenom jako hloupé či vyloženě krávy, což taky ničemu nepřidá.) (28.03.2019)

Intimní osvětlení je bezdějové, autentické a mrazivě komické. Ivan Passer, Jaroslav Papoušek a Václav Šašek dokázali scénář napěchovat mikrosituacemi, které jsou nevtíravým způsobem vtipné, zajímavé a strašidelným způsobem reálné. Vztahy mezi muži a ženami, únavné každodenní hádky o zbytečnosti, pocit, že vám život utíká mezi prsty, že byste nejraději podpálili chalupu, kde žijete, utekli někam daleko a začali znovu. Film je nasnímán ve zvláštním vesnickém bezčasí a mohl by se odehrávat kdykoli. I dnes se na vesnici dá narazit na místního idiota, který kvůli svému postižení bude lidi oslovovat špatným jménem, i dnes je rozpor mezi uměleckými ideály a životní realitou aktuální. Právě zastavení času skvěle symbolizuje finální scéna, kdy si všichni dospělí chtějí připít "dobrým vaječným koňakem", který je ale ztuhlý a neteče, a tak nehnutě stojí se zakloněnými hlavami a sledují skleničky dnem vzhůru. A hlavně: děsivá rezignace, jejímž symbolem je hlavní hrdina Bambas - nadaný hudebník, který skončil v jedné rozestavěné vilce společně s dětmi, manželkou a jejími rodiči, stal se ředitelem vesnické lidušky a hraje už jenom na pohřbech. Tváří se, že je to v pohodě, ale stejně z něj v opilosti vypadne, jak moc by toužil po něčem jiném, jenže s partnerkou bez fantazie to prostě nejde... Ti prostší mají jednodušší filozofii. Řídí se hláškou "já si tady sedím, poslouchám a žeru". Existuje jednodušší metafora pro smysl jejich bytí? (11.03.2018)