Persona

Počátečních 6 minut, stejně jako podivná vložka ve 45. minutě a podobně obraz na konci se mi nelíbily, přišly mi moc samoúčelné. Jinak ale naše první setkání s Bergmanem dopadlo vcelku dobře. Obrovsky zajímavá studie 2 ženy, která byla více než k zamyšlení, navíc své udělaly i výborné herecké výkony obou hlavních představitelek, navíc tolik rozdílných, že kontrast mezi nimi byl ještě více znatelný. Ale po již zmíněné 45. minutě se film začal citelně měnit a s každou další minutou jsem ho chápal méně a méně, až se mi ho prostě ke konci nepodařilo pobrat. Ale ani mi to tak moc nevadilo, natolik byla Persona záživná, takže celkově hodnotím slabšími 4*. (07.06.2013)

Tohle není lehký film. Chtěla jsem si jej pustit v době vrcholu mého nachlazení a vyčerpanosti, ale udělala jsem jen dobře, že jsem ho odložila na dny, kdy mi bylo lépe. Pokud vám není dobře, snímek vám ještě přitíží a to jak tím, že si vyžaduje jak vaši plnou pozornost, intuici a představivost, tak i psychickou odolnost. Myslím, že není člověka, kterého by se v určité míře nedotkla otázka jeho pravého já a vlastní identity a frustrace z tváře, kterou obrací k světu, která na svět reaguje a která mu přijde tak falešná. Bála jsem se filmu, ve kterém se převážně vyskytuji jen dvě herečky, zvláště když se jedná o Bergmanův film, ale k mému překvapení jsem si nevšimla žádného hluchého místa nebo pocitu nudy, spíše naopak. Persona je psychologicky hutná, a tím napínavá, i když jinak, než jsme zvyklí si s tím slovem spojovat. (20.10.2013)

Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. (01.07.2005)

Z mnoha témat, která tento skvost nabízí, mě nejvíc zaujalo to, k jehož popsání raději použiji slova jiného autora: "Dvojí úloha matky jako bohyně tvoření a bohyně ničení je bohatě dokumentována v různých mýtech a náboženských představách. Země, z níž člověk pochází, klín matky země, která rodí všechny stromy i byliny, se stává i hrobem všeho živého. Klasickým příkladem bohyně matky se dvěma tvářemi je indická bohyně Kálí, dárkyně života i nositelka zkázy. Také v neolitu se vyskytovaly bohyně s dvojí tváří. Zavedlo by nás příliš daleko, kdybych tu měl citovat četné jiné příklady dvojí úlohy bohyně matky. Zmíním se jen o jediném příkladu, ukazujícím dvojí funkci matky: obraz matky ve snech mívá také dvojí tvář. Často se matka objevuje ve snu jako laskavá, milující postava, ale u mnoha lidí je ve snech symbolizována také jako nebezpečný had nebo útočné dravé zvíře, například lev, tygr nebo hyena. Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné 'důvody'.Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat." Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity (19.04.2006)