Persona

Kontrasty čiernej a bielej sú ostré ako nôž, či presnejšie - ako mlčanie a štebotanie hlavných hrdiniek. Či úplne najpresnejšie - ide o delikátne, jemné nuansy všetkých odtieňov sivej, pretože to jednak nemôže byť ináč z čisto technologického hľadiska a jednak ide vo filme o jednu a tú istú osobu - Miss či Mrs Grey. Vyvstáva otázka, či titulná persona označuje rozdvojenú osobnosť na spôsob Herzovej Morgiany (tak, ako ju Herz pôvodne zamýšľal) alebo Bergman personalizuje svedomie. Je pozoruhodné, že film je dokonale funkčný, aj keď je nazeraný jedným či druhým spôsobom. V druhom prípade otázkou je, kto je tu človekom a kto svedomím. Bergman so samozrejmosťou génia servíruje "ľudsky" chybujúcu a "ľudsky" trpiacu hrdinku Liv Ullmannovej, na druhej strane "ošetrovateľku" Bibi Anderssonovej ("Mám sa predsa o vás starať!"). Nie je však napokon Liv sama Svedomím, keďže s metaforicko- alegorickým mlčaním jej to ide nemenej dobre ako Bjornovi Andresenovi vo Smrti v Benátkach? A nie je to náhodou úplne jedno? Vyhnite sa omylu, že Liv tu mala slabší part. Herec musí vedieť mlčanie. Dokážem si predstaviť, ako strašne groteskne to mohlo dopadnúť s inou herečkou. Takisto sa vyhnite omylu, že ide o ilustrovanú prednášku zo psychológie - žiadna prednáška totiž nebude mať estetickú hodnotu, aj keby sa pri nej premietali veci od Edvarda Muncha alebo Egona Schieleho v 3-D (však, kolega saladín :-). Persona je o niečo slabší kúsok ako Jesenná sonáta, ale čo sa mňa týka, "U Bergmana" znamená bývať v päťhviezdičkovom hoteli, akurát nie vždy je k dispozícii prezidentský apartmán. (07.03.2008)

V Personě se Bergmann dostal ještě dále, nebo možná ještě hlouběji pod povrch než jindy. Dějová linie filmu je zde vlastně téměř nedůležitá, film Persona je totiž vlastně obraz, respektive popis dvou osobností a jednotlivé scény slouží jen k prohloubení jejich charakterů. V počátku je sestřička Almy bodrá, téměř jednoduchá žena, zatímco herečka Elisabeth je komplikovaná až příliš. Za dobu pěče se charaktery obou postav střetnou a začnou se tak nějak míchat, přičemž postupně se již divák nemůže být jistý, jaká která z nich vlastně je, protože jejich vzájemné působení počáteční rozložení osobností značně mění. Něco takového rozhodně není jednoduché vyjádřit, obzvlášť když jedna z postav nemluví. Bergman to ovšem zvládá s přehledem, přičemž fo filmu promlouvají fascinující koláže, vyjadřující nejspíše tok podvědomí režiséra. Po všech stránkách perfektně zvládnutý film, jenž bohužel nezanechá tak silný dojem jako jiná díla tohoto autora. (25.11.2010)

Z mnoha témat, která tento skvost nabízí, mě nejvíc zaujalo to, k jehož popsání raději použiji slova jiného autora: "Dvojí úloha matky jako bohyně tvoření a bohyně ničení je bohatě dokumentována v různých mýtech a náboženských představách. Země, z níž člověk pochází, klín matky země, která rodí všechny stromy i byliny, se stává i hrobem všeho živého. Klasickým příkladem bohyně matky se dvěma tvářemi je indická bohyně Kálí, dárkyně života i nositelka zkázy. Také v neolitu se vyskytovaly bohyně s dvojí tváří. Zavedlo by nás příliš daleko, kdybych tu měl citovat četné jiné příklady dvojí úlohy bohyně matky. Zmíním se jen o jediném příkladu, ukazujícím dvojí funkci matky: obraz matky ve snech mívá také dvojí tvář. Často se matka objevuje ve snu jako laskavá, milující postava, ale u mnoha lidí je ve snech symbolizována také jako nebezpečný had nebo útočné dravé zvíře, například lev, tygr nebo hyena. Během své klinické zkušenosti jsem nabyl dojmu, že strach z destruktivní matky je daleko silnější než strach z trestajícího, kastrujícího otce. Vypadá to, jako kdybychom nebezpečí hrozící od otce mohli odvrátit poslušností, proti destruktivitě matky však není obrany. Její lásku si nemůžeme zasloužit, neboť si neklade žádné podmínky, její nenávisti nemůžeme uniknout, protože ani pro ni neexistují žádné 'důvody'.Její láska je milost, její nenávist je prokletí, a člověk je nemá moc ovlivňovat." Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity (19.04.2006)

Kam nedojde intelekt, musí nastoupit pocity. A u Persony to ani jinak nejde. Výrazně nedějový a intelektuálně-emocionální snímek Igmara Bergmana se skvělými výkony Liv Ullman a Bibi Anderson. Pokud bych měl popsat, co jsem při sledování tohoto díla cítil, snad bych to ani nedokázal. Bylo to divné a lákavé. Snad bych mohl částečně přirovnat k předloňské Černé labuti, ovšem jen částečně. Některé surrealistické scény mi naopak připomínaly Andaluského psa. Toto je opět jedno z dramat, které nemá vůbec daleko k hororu, a každý si na něm může najít své. Musím říct, že já byl ve finále spokojen. Ačkoli jsem se na toto drama díval v dost ospalém stavu, nedokázal jsem odtrhnout oči. To se jen tak nestává, klobouk dolů. (10.07.2012)

Zásadní období tvorby Ingmara Bergmana mám tak z poloviny již odsledované a většinou tuším, co od mistra očekávat, ale taková artová divočina s vizuálními experimenty, jakou začínala (a občas i později znovu plynula) Persona, mi vyrazila dech. Bergman postupně prochází do hloubky duše ženských hrdinek, s nimiž rozehrává tu svojí klasickou psychologii až na dřen... ale přestože jsem první minuty moc nechápal, co se děje, zpětně tenhle netradiční umělecký rámec s prostřihy na kluka před plátnem/fotografií či krátkými groteskně horrorovými výjevy pozdvihuje můj celkový dojem z filmu. Až díky závěrečným titulkům mi došlo, že ten kluk byl TEN její SYN a rázem některé zůstávající kousky mozaiky dostaly nový význam. Vzpomněl jsem si přitom na starší Bergmanův film Mlčení a s ním téma odcizení ve vztahu matky a syna, kterému Bergman tentokrát vtiskl novou a originální vizuální podobu s přítomnou hranicí v podobě filmového plátna. Přestože jsem se právě do děje s dlouhými dialogy/monology „na plátně“ dostával hůře a posléze mi průběh vztahu dvou žen s ponorem do jejich duše přivodil až chvilkovou depresi, z vizuálního a pocitového aspektu to byl ve finále rozhodně silný zážitek. Musím uznat také, že Bergman měl všechny motivy a experimenty silně promyšlené a propojené (např. divadelní profese pacientky + divadelní poetika v řadě scén; synova marná touha po matce + synovo sledování matky jenom na haprujícím filmu; vyprávění sestřičky procházející z její zážitků a emocí do nitra a zážitků pacientky + vizuální prolínání obou žen atd.) a ve finále dávají smysl, stejně jako mnohé kontrasty postav/motivů (osobně mě zaujala krátká přítomnost slepého manžela sestřičky, jako kontrast k pacientce, která je zase pro změnu němá, příp. ještě víc fyziognomická porucha v podobě ztráty řeči v protikladu k vztahové poruše ve věci fyzicky nepřítomné dvojice matka – syn). Taková propracovanost s propojením formy, obsahu a všech motivů se v současnosti u artových filmů, dávajících často silný důraz především nebo i pouze na tu formu, vidí málokdy a už jen za to + úspěšné vyvolání emocí v nejedné scéně dám 4 hvězdičky. Mám pocit, že některé ikonické výjevy, záběry a scény asi budu mít dlouho v paměti, jak sugestivní či ojedinělé byly. Rozhodně tudíž uznání... nicméně mám raději jiné švédské artové filmy 60. let, stejně tak mám raději jiné Bergmanovy filmy. [75%] (10.05.2023)