Přineste mi hlavu Alfreda Garcii

Škoda, že už se dnes točí jen takové krotké filmy a nikdo neudělá nic ani vzdáleně připomínající Hlavu Alfreda Garcii. Protože strhující cesta Benyho za věcí zmíněnou v názvu filmu opravdu stojí za to. A ani mi nepřišla nějak zvlášť násilná, je tu sice hodně zabíjení, ale není natočeno nijak naturalisticky. (03.12.2005)

(1001) Přiznám se bez mučení, že jsem se u filmu věnovala ručním pracím, takže neměl moji naprostou a nepřerušenou pozornost, ale i tak si myslím, že to nebyla jenom moje vina, že jsem měla celou dobu velmi silný pocit, jako bych náhodně přepínala mezi několika nesouvisejícími filmy na různých kanálech. Prolog a konec shodně dost božské, a kdyby mi někdo teoreticky odvykládal premisu a obecný děj, tak by mi to připadalo jako super nápad, ale když se na to doopravdy podívám, tak wtf? Skoro všechno, o čem jiní kritici píšou, že je na filmu cenné, mi připadá nesmyslné, a to je ještě ke všemu stejný pocit, jaký ve mně vyvolával i zatím jediný další film, který jsem od Peckinpaha viděla, a to Pat Garrett a Billy Kid. (A Warren Oates je zde ve své roli stejně machisticky nechutně oslizlý jako James Coburn tam, takže to je asi ten Peckinpahův proslulý rukopis?) Jestli je pravda, že Oates režiséra během natáčení naučil brát kokain, tak se ovšem nedivím, že vůbec nechápu, o čem tento film medituje, a taky se tím vlastně dost vysvětluje. Jako by neexistovala žádná korelace mezi milionem těch defilujících emocí, respektive mezi těmi způsoby, jakými se je rozhodl režisér před kamerou organizovat. (16.04.2018)

Zpočátku jsem vážně nechápal, co na tomhle „gringo“ filmu všichni vidí. Muž a žena a piknik a konvenční režie. Téměř hodinu Hlava budila dojem brakovitého, nezajímavého a hloupého pozdravu z Mexika, který mě jenom utvrzoval v přesvědčení, že Peckinpah byl hajzl, šlo-li o zacházení se ženami. A potom se něco změnilo, kdesi cosi křuplo, hlava opustila svého majitele a najednou jsem sledoval docela jiný film. Bizarní, surrealismem přiotrávenou frašku, směřující k další brutální ukázce režisérova charakteristického rukopisu. Poslední třetina filmu je v tom nejlepším smyslu „baadasssss“ a nadchne i naštve zhruba stejné množství lidí. Intelektuálové mohou opět vést polemiky, jestli je glorifikováním násilí, když zhrzenej klavírista zahraje nejkrvavější symfonii svého podělaného života na úkor životů mnoha posluchačů, ale osobně se nedokážu přimět hledat za tím vším něco jiného než zmatené shrnutí životních postojů jednoho unaveného notorika (Peckinpah Hlavu označoval za svůj nejosobnější film). Apendix: Když už několik desítek minut nudy za několik desítek minut kombajnového masakru, pak raději Scottova Muže v ohni . 70% Zajímavé komentáře: Renton, Exkvizitor, Lookass (04.03.2009)

Dalo by se žíci, že je to typicky brutální Peckinpehovský film. Bohužel mi moc nesedí prostředí, ani obsazení a film je až na několik minut na konci poměrně nudný a ani některé etudy, které mi do příběhu moc nezapadaly, ho nedokáží nijak oživit. Dlouho jsem váhal, jak ohodnotit, ale stejně mi nakonec vychází jen tři hvězdičky, které jsou na pomezí spíše ke čtyřem, než ke dvěma. (05.08.2007)

Typický kousek z dílny Sama Peckinpaha vystavěný na půdorysu tradičního westernového dramatu - osamělý muž pověřený ÚKOLEM a čelící nástrahám, protivenství a přesile nepřátel. Příznačná je obvyklá Peckinpahova fascinace násilím a mačismus, kdy ženy jsou redukovány na pouhé sexuální objekty a hříčky v rukou silných mužů. Podobně jako u slavnějších Strašáků je hlavní hrdina zpočátku podceňovaný outsider, jeho motivace je navíc čistě materiální, ale v průběhu se projevuje mimořádné odhodlání ba zarputilost, navíc přibyde motiv pomsty. Ve filmu se prakticky nevyskytují kladné postavy, přežijí jednoduše ti, co střílí rychleji či mají větší štěstí. Celkový dojem: 70 %. (30.03.2009)