Divoká banda

Tak v mnoha směrech to je určitě přelomový film nejen v rámci žánru, ale já jsem se s ním podobně jako Laco poněkud nepotkal. Když bych měl shrnout děj tak to celý stojí na třech velkých akčních scénách přičemž od úvodní akce filmu až do té prostřední se to dost táhne a myslím si, že i to finále mohlo být ještě delší a výživnější. Režiséra Peckinpaha určitě respektuji, ale mám s ním oblíbenější filmy k jejichž repete se rovněž chystám dostat. Tady jsem svůj celkový dojem nezměnil a vidím to tak za 55% (01.03.2023)

(hodnotím director's cut) Film, který je jeden z nejpřesnějších, respektive nejrealističtějších ve vykreslení toho, jak si s lidmi "hraje" ďábel, a to v celku i v dílčích detailech. To myslím zcela vážně. Všímejte si například, kdy a proč se různé postavy smějí. V tomto smyslu je to jeden z psychologicky nejvěrohodnějších filmů, co jsem zatím viděl. (04.10.2011)

[2006] Jakkoli byl Sam Peckinpah výrazně starší než ostatní progresivní američtí tvůrci šedesátých let, v pomyslné neúctě k tradicím zašel mnohem dál než mladíci kolem něj. Hrdinové Divoké bandy jsou amorální zabijáci, děti se baví mučením zvířat, násilnou smrtí zemřou desítky lidí... Zároveň však film nelze obvinit ze samoúčelnosti či glorifikace násilí, na to je příliš promyšlený a nejednoznačný. Jeho jízlivost totiž tkví hlavně v ironii, s níž demytizuje westernový žánr, jehož zároveň využívá jako paralely k právě probíhající válce ve Vietnamu. Podobně jako ve svých prvních filmech i zde Peckinpah stírá hranici mezi dobrem a zlem. I člověk, který je skupině „anti-hrdinů“ v patách, k nim ve skutečnosti morálně patří a pouze si vykupuje svobodu ___ Titulní postavy mají ve své morální nejednoznačnosti daleko i do psychologizovaných westernových antihrdinů padesátých let (počítaje v to i Waynova Ethana ze Stopařů nebo Stewartovy rozhárané muže s divokou minulostí v Mannových filmech). Jde o chladnokrevně vraždící divoké chlapíky, kteří se od jiných padouchů liší víceméně jen loajalitou k sobě samým a uznáváním jakéhosi kodexu cti. Divák přitom není manipulován do pozice hodnotového souhlasu, ale nevyhne se tomu, aby s nimi sympatizoval, přestože zabíjejí, kradou a bijí ženy. V souvislostech doby vzniku přitom stojí za pozornost, že jejich jednání je podmíněno lidsky (prostě chtějí peníze), nikoliv ideologicky (neskrývají své činy za boj o lepší společnost). Zároveň jde o tragické peckinpahovské postavy na cestě, které nikdy nenajdou klid a domov, po kterém vlastně touží. ___ Divoká banda nestaví pouze na zpochybnění hodnotových hledisek, motivu ztraceného přátelství a tragických hrdinech, kteří najdou naplnění života paradoxně ve vlastní smrti. Z filmařského hlediska jde především o snímek s propracovaným rytmem, který pravidelně zrychluje a zpomaluje (a to i v rámci jednotlivých scén - zejména v závěrečném masakru). Film není přehlcován klimaxy, naopak na ně diváka nechá čekat s vědomím, že přijdou. V Divoké bandě jsou čtyři takové scény, přičemž všechny jsou jinak vystupňované a pracují s různým typem práce s časem: úvodní přestřelka, pád mostu, přepadení vlaku a závěrečný masakr s dlouhou expozicí. Každá z nich by mohla být samostatným vyvrcholením filmu... ___ Porovnávání jednotlivých vrcholných scén mezi sebou (např. debaty typu, zda je více fascinující vlaková loupež, nebo závěrečný masakr s hromadou mrtvých) ale většinou nevede k uspokojivým závěrům. Divoká banda je zkrátka fascinující celá... A stejně jako s jen lehce znatelnou melancholií tematizuje konec Divokého západu a začátek moderního věku (ve filmu se objevuje automobil), i ona je vlastně koncem jedné westernové éry a začátkem nové. Éry smutnější, syrovější, drsnější, násilnější, mnohoznačnější, ale zároveň melancholičtější, na jejímž konci stojí Eastwoodovi Nesmiřitelní. (08.05.2019)

Rád převracel pravidla typicky amerického žánru, učil nás milovat zloduchy, šokoval násilím, které však nebylo samoúčelné. A inspiroval další velká režisérská jména – John Woo, Michael Mann. Legendární Divoká banda se mi do rukou dostala bezmála pětačtyřicet let poté, co Sam Peckinpah postaví čtveřici desperátů ke zúčtování za mučení kamaráda proti minimálně stovce mexických vojáků. Kombinací zpomalených záběrů a rychlého střihu divák pocítí intenzitu, s kterou jdou tihle chlapíci do konfrontace s kulkou, která se může ve vteřině vpašovat do jejich těla. Konec éry Divokého Západu, ve které se hranice mezi zlem a dobrem smývá čerstvě prolitou krví. (13.03.2013)

„If they move, kill ˈem!“ Když si při tomto soumraku pistolnické éry odmyslíme všechno to vystřílené olovo, děvky a násilí údajně vedoucí ke katarzi, zbyde něco, co by zaujalo? Postavy šedé jak zvířený prach Sonorské pouště to rozhodně nejsou a závěrečná řežba, co i díky předchozímu nadužívání mexické kapely připomíná Saint-Clarovu akci v hnízdě padoucha Karpofa, taky ne. Na svou dobu revoluční kombinace většího množství kamerových úhlů, rychlého střihu a zpomalených záběrů, jenž měla zvýraznit chaotickou povahu přestřelky, není něco, co by to v mých očích pozvedlo na nějakou vyšší úroveň a navzdory nálepce kultu trvám na tom, že není všechno zlato, co se revisionisticky třpytí.. (02.05.2022)