Scény z manželského života

Nic pro mě. Nikoli proto, že s podobným hlubokým a složitým vztahem mezi dvěma lidmi nemám zatím zkušenosti, ale zdejším postavám jsem jednoduše nevěřil a nechápal je - divadelní charaktery mi ostatně nepřipadají stvořené k tomu, aby s nimi člověk soucítil, ale spíše aby obdivoval duševní hloubku jejich dialogů, monologů a symbolického utrpení. Ale ani toho Bergman tentokrát nedosáhl, z jeho komorního vyprávění jsem cítil odcizenost, každá scéna je neúměrně protahovaná navzdory minimálnímu rozsahu jejího sdělení a nedostal jsem jediný pádný důvod, proč se o osud těch bláhových jedinců hlouběji zajímat a ztotožnit se s nimi. Herci možná perfektní, dialogy sofistikované a výpovědní hodnota nestárnoucí, ale když mě tak moc nebaví to celé sledovat, k čemu to vlastně je....? (25.02.2016)

Bergman není můj zrovna dvakrát oblíbený režisér. Dlouhé stopáže mi nevadí, pokud mají ovšem co nabídnout (Sedm samurajů, Tenkrát v Americe, PP) a něco se po čas filmu děje. Bohužel film, který staví na dialozích a podkresluje ho Bergmanův rukopis, měl na mé ovladačce neblahý vliv. Pomalé tempo mi nevadí, ale tohle není od Jarmusche. Obsah manželství, romantiky a sexu mi taky nevadí, ale tohle není od Allena. Zkrátka nuda, jen ta Ullmannová hrála jako o život. (04.10.2007)

Bez mála tři hodiny manželských scén jsou pro běžného pozorovatele zkouškou divácké disciplíny téměř úmornou, pro malého avengera, který je typickým uživatelem této komerční báze to musí být doslova smrtící. No ale tohle není film pro děti. Brilantní sonda do lidského života. Navzdory délce bez slabého místa. Produkce: Carlotta Films (16.07.2019)

Magnetické pouto dvou jedinců s obrácenými póli. Zhruba tak by se dal charakterizovat tento Bergmanův snímek o dvou lidech, které k sobě cosi neustále přitahuje, ale vzápětí dokáží jeden od druhého prchnout na několik měsíců. Velice civilní snímek skoro v divadelním podání těží zejména z obratně psaného scénáře a bezchybným hereckým duem Ulmannová, Josephson. Intimní pohled pod pokličku manželství a složitou strukturu vztahů mezi mužem a ženou. (02.03.2006)

Taková sebestředná maloburžoazní zpověď bezohledná k divákovi... divadelní, variující Gertrudu od Dreyera, a zcela bez hudby. Až se zdá, že filmové médium si vybral Bergman hlavně proto, aby svoji konfesi zakonzervoval. Aby jeho dílo plnilo navěky poslání psychoanalytické a lidské. ____ Bergman má svoje postavy evidentně rád, když jim věnuje 167 minut, ovšem nezapomíná je vystavovat i utrpení. Noří se jako badatel napříč jejich stavem zvnějšku dovnitř – objektivně (lpí na povrchu a sleduje, co postavy říkají a jak jednají), percepčně subjektivně (co vnímají) a nakonec mentálně subjektivně (vzpomínky, představy, ale i sny a halucinace). ____ Při směňování verbálních znaků (rozuměje komunikaci postav) volí Bergman cestu neviditelného vkládání všemožných aforismů a mouder do jejich úst. Tím film ozvláštňuje, přidává mu na hloubce, potažmo trvanlivosti. A rovněž se odstřeďuje z dřívější polohy metafyzického režiséra, neboť rozhovory tu nejsou moc sofistikované, jelikož je mají na svědomí lidé životem ošlehaní, lidé zkušení. A je tam i jakýsi návod pro nás ostatní. Ostatně, Woody Allen koncipuje řadu dialogů ve svých filmech podobně. ____ Střih tu nehraje roli. Ne že by tu nebyl, nebo neměl být, on tu je, ale nezajímá nás, protože se ocitáme v divadelním prostoru, kde se celá scéna jede na jeden záběr. (22.09.2008)