Scény z manželského života

„Jsme citoví analfabeti.“ Neuhýbavý pohled na vztah dvou inteligentních dospělých lidí, schopných vést otevřený dialog. Strohá mizanscéna. Odpozorované akce a reakce. Napětí a uvolnění, lhostejnost a závislost. Láska skrze nenávist. Oproti americkým „realistickým“ vztahovým dramatům (Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Žena pod vlivem) si Scény vystačí bez nápadných záběrových kompozicí i bez cassavetsovského vizuálu á la home video, a z větší části také bez vyhrocování situací do krajnosti. Síla filmu spočívá v jeho schopnosti racionální dekonstrukce iracionálního fenoménu. Bergman v zásadě opět pojmenovává stavy, pro něž sám slova nalézt nedokážu, tentokrát ale takové stavy a takovým způsobem, že jsem jeho sdělení plně porozuměl. Nebo alespoň myslím Podrobněji a osobněji tady. 90% Zajímavé komentáře: murakamigirl, Sandiego, selviskhed (29.04.2018)

Bergmanův naprostý triumf nad vlastními vzpomínkami a zároveň obsah filmu, vyjímečně drtící svou formu. Film je ve své podstatě strašně smutným příběhem a díky režisérově vlastní sebereflexi i zoufale upřímným. Emoce jsou zvýrazňovány pomocí práce s kamerou (rychlý nájezd na Marianne při Johanově odchodu) a životnost postav je skutečně hrozivá natolik, že se až příliš snadno jde poznat (Johanova zmínka o retrospektivní žárlivosti a jiné drobnosti). Podobně jako u Fanny a Alexandra jsem měl pocit, že je až skoro nevděčné se dívat na film jednorázově, protože spousta dojmů může uniknout. Rozdělení na kapitoly je pak ideálním způsobem, jak do příběhu proniknout opakovaně. (05.06.2007)

Naprosto zničující film - jak svou stopáží, tak velmi statickým dialogovým stylem, i co se týče emocí a gradace. Raději jsem si ho rozdělil do dvou polovin, protože tohle prostě naráz pobrat nejde. Přitom první polovina, nenápadnější, kdy se ještě mnoho věcí drží pod povrchem mě svým potlačovaným napětím, které v jejím závěru propukne naplno zcela omráčila. Druhá půlka již nesází na soudržnost, vyvíjí se zde jednotlivé scény oscilující mezi cyklicky se vracející něhou a odmítnutí, které vede až k čiré agresi, při které se chce člověku jen odvracet oči. Ještě, že je tu závěr na opuštěné chatě, za chladné noci po zlé noční můře, kdy city, kterým se postavy vyhýbají, zamlouvají je, aby skryly jejich trýznivou absenci, alespoň trochu vyplynuly na povrch a oba životy se nejevily jako zcela ztracené a promarněné. Dle mého nádherná tečka za skoro tříhodinovým peklem a důkaz, že se Bergman na čas dostává z životní krize a opět je schopen hledět na svět s jiskérkou naděje. (29.04.2010)

Magnetické pouto dvou jedinců s obrácenými póli. Zhruba tak by se dal charakterizovat tento Bergmanův snímek o dvou lidech, které k sobě cosi neustále přitahuje, ale vzápětí dokáží jeden od druhého prchnout na několik měsíců. Velice civilní snímek skoro v divadelním podání těží zejména z obratně psaného scénáře a bezchybným hereckým duem Ulmannová, Josephson. Intimní pohled pod pokličku manželství a složitou strukturu vztahů mezi mužem a ženou. (02.03.2006)

Zcela nečekaně můj emocionálně nejsilnější divácký zážitek za poslední dva nebo tři roky. Pokud člověk už v dosavadním životě zažil něco aspoň trochu podobného a nitky filmu se mu začnou napojovat na vlastní vzpomínky, je především sekvence manželovy zpovědi a odchodu doslova až fyzicky nepříjemná - a to tak, že velmi. První Bergmanův film, který mi připadá opravdu hluboký - a zároveň asi jeden s nejhlubších filmů vůbec. Divadelní mi kupodivu nepřišel - snad stavbou scén, ale jinak funguje na úplně jiných principech. (05.04.2009)