Emily in Paris

Do Lily Collins jsem se zamiloval před 5 lety ve filmu S láskou, Rosie, takže když jsem na jejím Instagramu už před časem zaregistroval, že se chystá tento seriál, hodně jsem se na něj těšil, protože jsem už předem věděl, že se mi bude líbit, což se taky v podstatě do puntíku potvrdilo. Lily Collins je prostě v roli Emily tak kouzelná (ty její outfity!), že si ji nejde nezamilovat (a člověk jí i skoro odpustí to její nekritické nadšení pro sociální sítě, které by mi za normálních okolností přišlo silně otravné - ostatně tu dějovou linku s nárůstem jejích followers bych si z toho seriálu nejradši odmyslel). Netvrdím, že by ten seriál byl bez chyb - osobně mi přece jenom přišel dost povrchní a šitý horkou jehlou, a ten Darren Star se tam nezapře, takže Sex ve městě je z toho bohužel cítit na sto honů a tomu srovnání se nejde ubránit - ale přesto jsem si ho hodně užil, protože ta Paříž je tam fakt nádherná, má to skvělý soundtrack a výtečné obsazení všech rolí, je to hodně vtipné, a poslední epizoda mě vyloženě nadchla, takže doufám, že u jedné série nezůstane. (11.10.2020)

Za touhle oddychovou vztahovou komedií stojí Darren Star, scenárista Sexu ve městě. Emily in Paris je skutečně mix Sexu ve městě a Ďábel nosí Pradu. A ani jednomu nesahá po lem koktejlek. Všechno, co dělalo Sex ve městě skvělým – a není toho málo – tady absentuje. Emily nemusí činit žádná vztahová rozhodnutí. Vždy v okamžiku, kdy by se jí hodilo být single, se muž, s nímž chodí, zachová natolik ohavně, že ho může bez výčitek opustit. Okolnosti vše vyřeší za ni. Je to ohavný případ rčení: co se má stát, stane se. Nejpodivnější rozchod se ovšem netýká Emily. Práce v Normandii, která je od Paříže vzdálena hodinu vlakem, se zde pokládá za překážku pro vztah přinejmenším stejně nepřekonatelnou jako smrt. Celý seriál se nese v duchu: Američané ukáží líným zakouřeným Evropanům, jak se to dělá. Je známo, že Francouzi jsou poněkud zdrženlivější, pokud jde o metoo. Ale jakoby ve snaze Francouze zcela diskreditovat jsou i věci, které by i sexuálně otevřenější Francouzi pokládali za nevhodné na pracovišti, ukazovány jako normální. Seriál, který jednu svou zápletku postaví na debatě, zda je něco „sexy“ nebo „sexist“, staví všechny postavy do jednorozměrného světla stereotypů: nevlídní Francouzi, entuziastičtí Američané. Samozřejmě, stereotypy a vtipy s nimi spojené naprosto patří do mezikulturní komedie. Ale zde se s nimi nepracuje jakkoliv zajímavě či nečekaně. A co hůř, jsou v podstatě jediným zdrojem humoru. Paříž, jedno z nejrůznorodějších měst světa, zde působí jako monokultura. Ta černobílost se projevuje i v tom, že v této verzi Paříže jaksi úplně chybí lidé původem ze severní Afriky.  Netflix je prostě na prvním místě „tvůrce obsahu“ a Emily in Paris je spotřební seriál. Není špatný a může fungovat jako „guilty pleasure“, ale je smutné, že je natolik vzdálen od toho, jak dnes vypadá špičková seriálová tvorba.... V jedné epizodě prohlásí módní návrhář o Emily, že je „ringarde“, tedy „nevkusná“. Ale v anglickém překladu to může v jistém kontextu znamenat i „lepkavá“. To je přiléhavé. Emily in Paris je v něčem lepkavá, trochu obtěžuje, ale přitom je obtížné se od ní odtrhnout před koncem. První série byla podobně sterilní jako snapchatový filtr. (29.05.2024)

Paříž, město, do kterého bych se jednou rád podíval, takže jsem Emily dost záviděl. A koneckonců její úsměv mě dokázal očarovat v každé epizodě. Já jí fandil v každé minutě. Docela i epizody měly dobrý děj a občas i něco vtipného. Kdyby byla druhá série, klidně se podívám znovu. /75%/ (10.11.2020)

Příjemná oddechovka se sympatickou Lily Collins a spoustou fešných Francouzů. Zápletka se teda dala předvídat a po scénáristické stránce to není úplně výplod geniality, ale mám teď chuť odfrčet do Paříže a strávit tam přinejmenším dovolenou. Ideálně jezdit na kole po místních kavárnách, baret na hlavě a šátek na krku, to vše v doprovodu nějakého pěkného Pařížana ;) (04.10.2020)

Je fakt, že roky tady nic podobného (klišovitého, ale vydařeného) nebylo, čili chválím a nesejde na tom, že se bavíme o lehkém žánru. Příjemně se na to kouká a pro teplý máslový croissant by jeden vraždil. Záležitost se bude zamlouvat především ženám, které jsou rády hezky upravené, romantické a mají smysl pro humor, protože ironií a narážek na cokoli iracionálního, však aktuálně moderního či tradičně nacionalisticky francouzského je v seriálku požehnaně. A to je v pořádku, poněvadž ačkoli nezobecňuji, mé dvě, vcelku drahé, přítelkyně se odhodlaly státi se oficiálně Francouzskami a vlastně se jimi už i za ty roky legitimně staly, jakože mají papír, ovšem že by je francouzská společnost tak vnímala? Ani náhodou. Jedna kvůli svému snu pověsila na hřebík slibně rozjetou kariéru v oboru transplantačním a od léta léta Páně devatenáct set devadesát devět povýšila až na asistentku asistentky veterináře (o práci ve zdravotnictví nesměla ani snít), čili vytírá a sem tam něco podá asistentce, státnice a jiné jazykové ofikozkoušky má, ale málo platné, děvucha z Prajské asi do Catherine Deneuve nedorostla, čili krom single života, (neboť ohromit dokázala jen podobné přistěhovalce, ale ona nerada, ona by toho Belmonda...) a podřadné práce má ve svém pronajatém, periferně pařížském 22m2 kutlochu (alias bytě) nataháno pět smradlavých koček, které nafasovala v práci, plus jednu závojnatku, kterou obměňuje. Vozí se metrem a chodí na procházky kolem řeky. Nic proti ničemu, ale toto je prý také verze naprosto perfektního pařížského lajfu. Nevím. Druhá se rozloučila s vysokou pozicí v síti světově proslulých hotelů, aby se odevzdala charismatickému žabožroutu a nadšeně mu rodila děti, o které se stará od začátku milénia dosud. Slíbenou metropoli si užila za ty roky 4x3 dny, bydlí v městečku u studeného moře, kde je jeden hrad, odkud jednou za čas startují plachetnice na závod kolem světa, dvakrát tudy projela etapa TdF, jinak tam zdechl pes. Na každoroční návštěvu rodné země nemá prostředky, čili tak jednou za 5 let a to se pak slaví. Pracovat by chtěla v normálním, jakémkoli zaměstnání, myšleno ne jako pomocná síla, ale nikdo ji zaměstnat, pod všelijakými veskrze trapnými záminkami, nechce. Takže se celé roky utěšuje, že to snad jednou prolomí a u toho je pochopitelně na koni, jak úžasně se nám z té Poruby, vdala. Údajně je to celé děsně šik. O kamarádkách, které to roztočily v Anglii, Itálii, státech, ve Švédsku nebo na Krétě se vlastně už nikdy nebavíme. Myslím ty ženy, které krom úspěšného soukromí našly i docela zajímavé uplatnění na poli společenském a profesním. Samozřejmě, že to nebude všude stejné a že jsou i případy kladné, však po tom, co poslouchám desítky let, jsem se u seriálu Lily Collins od srdce zasmála. Něco na tom bude. Seriál je sice naivní, ale oku libější než Sex ve městě, kde se čtveřici nepohledných, nepříliš sympatických, postarších žen nepodařilo snad ani jednou nastajlovat vkusněji, než tuhle půvabnou dceru velkého Phila. (17.10.2020)