Ponorka

Šance na přežití v německé skřípající konzervě zvané U-Boot jste měli za normálních okolností 3 ku 1. Pokud vám však velí šedý vlk Prochnow, prokličkujete bledí, zarostlí a vysílení mezi všemi wasserbombami a to studené moře vás nikdy nedostane. Moře ne.. Jeden z těch mála filmů, který ukáže válku s puncem opravdovosti a vy zjistíte, že hledat v ní nějakou spravedlnost je jako trefit torpédem na vzdálenost jedné námořní míle leklou tresku. Petersenova Ponorka je ryze mužský film a pokud se s vámi na 3,5 hodinový director´s cut vydrží dívat i vaše drahá polovička, tak vás buď opravdu miluje a nebo tajně touží po službě na americké atomové ponorce třídy Ohio.. (19.04.2010)

Přemýšlel jsem, které slovo tenhle Petersenův velkokus nejlíp vystihuje. "Klaustrofobický" by to mohlo být, ale je tu místo jenom pro jednoho Klause, a tím bude jednou provždy Klaus Doldinger, jehož hudba tomu všemu dává ty správné vnitřní rozměry. V rychlých pasážích úplně vylétá do oblak a vy skoro chápete tu hrdost a nadšení, se kterou se mladí muži (feministky prominou, a jistě rády, neboť válka je čistě mužským výmyslem, tak jako veškeré zlo;)) napůl obrazně řečeno vrhali do vln, vstříc dálkám, slávě a radosti z vítězství. Bohužel jak jich až příliš mnoho tím nejhorším možným způsobem zjistilo - a Das Boot to vůbec nezastírá a ani v nejmenším nepřikrašluje - vydávali se do míst, kde nabubřelá slova jako hrdinství a vítězství zcela ztrácejí význam, a kde na několik vteřin radosti připadají hodiny šíleného strachu ze sebemenšího zvuku, a kde největším vítězstvím je přežití a návrat na pevninu. Das Boot je vrcholný válečný a zároveň protiválečný film, a to jedno slovo zní "dusivý". Atmosféra, která se nedá krájet ani dýkou SS, a která je při sledování těch delších verzí skoro k nepřežití, se nedá zapomenout. Zcela jednoznačně jde o film, který si svoje místo v Top 200 zasluhuje. Jednomu se až nechce věřit, jak hluboko dokázal Jürgen Prochnow během následujících let klesnout...člověk z toho má opravdu nepříjemný Boll:) Dávám 90% a myslím, že v němčině bych to asi nezvládl - díky svědomité práci tvůrců je sledování Ponorky dosti náročný úkol i v mateřském jazyce. (25.05.2009)

Ačkoliv má Ponorka značně obsáhlou stopáž, já měla po celou dobu sledování pocit, že film běží teprve chvíli. Nedal mi ani na chvíli vydechnout a já si přála, na rozdíl od jiných filmů podobně dlouhé i mnohem kratší stopáže, kde jsem se často dívala na hodiny a byla ráda, kdy se blížil ke konci, aby neskončil. Chtěla jsem vědět, jak skončí, ale zároveň jsem se to bála vědět. Atmosféra v ponorce byla opravdu zničující a klaustrofobická, všechny scény nadmíru působivé a velmi autentické. Představte si, že byste měli být, byť jen na chvíli v jejich kůži, tam dole, kde je tma a ticho, kde si nemůžete být jisti ničím, nic nevidíte, můžete jen tušit a doufat. Nevím proč, ale několikrát jsem si během filmu vzpomněla na ponorku Kursk... (22.03.2009)

Možná se dopustím kinematografického rouhání, ale dovolil bych si Ponorce, této monumentální podívané, cosi vytknout. A sice nedostatek akčních scén. Děj se soustředí na vykreslení napjaté atmosféry během křižování moří pod válečnou hladinou, čehož bylo dosaženo brilantním způsobem. O tom žádná, ani v nejmenším. Ale při tak dlouhé metráži (viděl jsem Director´s cut) bych si uměl představit větší prostor pro samotnou bojovou akci. Ne, že bych byl německým fandou, vlastně bylo příjemné pozorovat, kterak dostávají na frak. Ale, rozumíme si, ne? Pokud však pominu tuto moji osobní malichernost, jde o fantastické veledílo, z těch věnovaných ponorkám zcela jistě nejlepší, jaké kdy mé oko uzřelo. Abyste o mně ale neměli špatné mínění a nepsali mi do pošty, že jsem nepochopil podstatu filmu, zmíním pro jistotu, že Ponorka je více než o válce nebo boji o samotných válečnících. O jejich světě smrsknutém do hromady železa a ocele (nebo z čeho všeho se ty obrovské mrchy tenkrát vyráběly). Pro hnidopichy; nechybí ani třešnička na dortu, již tvoří hudba Klause Doldingera. (24.07.2011)

Mám za sebou další snímek z kategorie těch, které je nutné zhlédnout z povinnosti, představují totiž žánrový fundament, od kterého se odvíjí orientace v dané oblasti kinematografie. Rozumím tomu, o co se Petersen pokoušel, i tomu, co na snímku oceňuje většina diváků. Život námořníků na ponorce rámují služební povinnosti, stres, stereotyp, strach a klaustrofobie. Jestliže se ale v řadě komentářů dočítám, že dlouhá stopáž vůbec není na překážku, na základě osobní zkušenosti to potvrdit nemohu. Ať se ta podívaná tvářila, jak chce velkolepě, pro mě byla únavná a byl bych za pokrytce, kdybych se přidal ke sboru pějícímu oslavné ódy. K postavám posádky jsem si nenašel cestu, žádný charakter mě doopravdy nezaujal a nepřijal jsem ho za svůj. A do třetice, jeden se musí divit, kolik odpůrců nacismu se v Německu v období války našlo a jak si na válečném plavidle bezstarostně pouštěli pusu na špacír. Tři hvězdičky jsou formálním uznáním řemeslných kvalit Petersenova velkofilmu, ale srdcovou záležitostí se pro mě Ponorka nestala a ani se k ní v budoucnu nebudu vracet. Celkový dojem: 55 %. (07.08.2019)