Ponorka

U románu Das Boot Lothra-Günthera Buchheima by se dali nalézt jisté styčné plochy s Na západní frontě klid Ericha Marie Remarquea. Stejně jako Remarque, který na svých zážitcích z 1. světové války založil svůj nejslavnější román, Bucheim svůj román napsal dle osobních zážitků z 2. světové války. Filmové adaptace z roku 1981 se poté chopil Wolfgang Petersen, kterému po několika televizních i celovečerních filmech konečně Ponorka dopomohla k proslavení a vážené režijní pozici. S odstupem času se tomu vůbec není možno divit, kdy i po 41 letech Petersenova Ponorka funguje jako mrazivá podívaná, která v sobě má i zakořeněné protiválečné poselství, kterým opět nechává vzpomenout na Západní frontě klid.  Petersenova Ponorka je obětí několika prodloužených verzí (po kinoverzi se 149 minutami nabízí speciální edice verzi s celkem 293 minutami, režisérská verze je o ždibec skromnější s 209 minutami), kdy platí, že je Ponorka filmem, který není úplně divácky vděčným. Atmosféra se tu buduje s pokorou po špetkách, Ponorka mnoho informací neservíruje na povrch a často je důležité vše podstatné vyčíst z gest postav. Přesto Ponorka buduje atmosféru podmaňujícím způsobem, kdy je vše založené i na dlouhých momentech ticha. Petersen tehdy natočil jeden z nejdražších filmů, který v německé kinematografii vznikl a na výsledku je to rozhodně poznat i skrze realistické kulisy, kdy je stísněnost prostor ponorky prodávaná i skrze ruční kameru Josta Vacana.  Na jednu stranu se v prostorách titulní ponorky nachází naivní muži, které zaslepila nacistická víra, na druhou stranu je tu ovšem kapitán v podání Jürgena Prochnowa, který nacistickou ideologií otevřeně pohrdá, je zhnusen průběhem války a v jeho přítomnosti jde vycítit nádech zahořknutého a krapet zlomeného muže, ve kterém ovšem nadále převládá dobrý člověk, kterému jde především o bezpečí své posádky.  Ponorka byla na Oscarech nominovaná nejen za nejlepší režii, adaptovaný scénář, kameru a střih, ale také za střih zvukových efektů i samotný zvuk, kdy se není čemu divit, protože je Ponorka filmem, který stojí na práci se zvukem. Nejen v momentech, kdy dochází k bitevním sekvencím, ale především v práci se zmíněným tichem, které přeci jen musí jednou skončit. Samotná ruční kamera skutečně dopomáhá autenticitě a snadno se vyvolává pocit, že je divák členem posádky, kterou za chvíli může potkat neslavný konec. V Ponorce nehraje prim válečný konflikt, ve kterém se události Das Boot odehrávají, ale snaha o přežití 42 členů posádky. Členové posádky jsou sice členy německé armády, dvakrát ovšem v tomto případě nesejde na tom, že všemu velí dle svého úsudku nedoceněný malíř. Na jednotlivých členech posádky je vidět, že nacistická ideologie v jádru ničila i německý lid, za oběť padali nevinné oběti systému a za vlast se tu bojovalo jen oficiálně.  Úmyslná volba té nejdelší verze Ponorky možná není nejrozumnější, kdy v průběhu 5 hodin vlastně Ponorka svou intenzitou málokdy vyvolá skutečný pocit zdlouhavosti, v jistých momentech se ovšem přeci jen ukáže, že je 5 hodin 5 hodinami. Delší verze filmu sice více pracují s vývojem postav, přidá několik momentů navíc, jde ovšem o ten zlatý případ, kdy není nutné na prázdný talíř odevzdávat zbytky a do Ponorky se ponořit i bez dodatečných materiálů. Především i proto, že Ponorka je v jistém směru svého vyprávění repetitivní a pozdější sestřih do šestidílné minisérie od BBC v tomto ohledu rozhodně dával větší smysl. Sám Buchheim poté nebyl s Petersonovou Ponorkou nadšený, kdy sice ocenil výpravu, dle Bucheimova úsudku ovšem Petersen antiválečný román proměnil v křížence amerického dobrodružného filmu a německého propagandistického žurnálu. Jde přesně o ten zajímavý případ, kdy by bylo zajímavé sledovat nějakou konfrontaci autora zdrojového materiálu a strůjce adaptace onoho materiálu a jejich vzájemné argumenty. Bucheim má v tomto ohledu rozhodně pravdu v tom, že Petersenův film snese srovnání s tehdejšími velkými americkými filmy (i to pravděpodobně zvládlo Petersenovi otevřít dveře do Hollywoodu), na druhou stranu je ovšem velmi diskutabilní prohlášení o onom propagandistickém deníku, především i díky faktu, že se tu nutně nepodkuřuje ani Spojencům 2. světové války a ani uskupení Osa. Sám Petersen chtěl realizovat film, který by divákům představil, o čem válka jako taková je. A dnešní pohled většiny by se shodl, že se mu to podařilo. V rámci autenticity, napětí i realistického pojetí se skutečně Ponorka řadí mezi nejvýraznější válečné filmy všech dob. Klíčové je ovšem právě u Ponorky nejspíš volba té ideálně dlouhé verze, kdy každá z nich s diváckou trpělivostí bojuje vděčněji či méně vděčněji. Tak či onak je ovšem Ponorka bravurní prací, která dodnes právem patří mezi nejuznávanější německé filmy i důvod, proč se na Wolfganga Petersena vzpomíná s takovou úctou. Mnozí se přitom dušují, že Petersen již následně sám sebe nikdy nepřekonal (další diskutabilní téma), i jedna výjimečná podívaná ovšem někdy na zapsání do historie stačí. A Petersen se do ní skutečně zapsal již v roce 1981.... (29.11.2022) (méně) (více)