Výjimeční

Velice obdivuju lidi, kteří jsou schopní tuto práci dělat a tak dobře. Dá se pak očekávat, že budou mít problémy v normálním životě. Příběh mě neurazil, Cassel i ostatní byli výborní. Film ve mě zanechal pocit obdivu i lítosti a nemůžu říct, že bych si ho pustila ráda znova, ale určitě jsem ráda, že jsem ho viděla a tím spíš, že ho viděli i jiní lidé, kterým dal možná víc než mě. (27.01.2021)

Společnost si s nimi neví rady, nebo spíš možná nechce vědět. Žabožrouti přicházejí s tématem, který diváka chytne a zároveň ho donutí k zamyšlení. Jeden vede dvě dekády spolek pro děti s těžkým autismem, které by byly jinak odkázané na čtyři stěny, jednu postel a spoustu prášků. Nikde je nechtějí, tudíž úřady tak trochu přivírají oči nad jeho netradičními metodami. Chybí mu totiž adekvátní prostory, příslušná povolení či kvalifikovaný personál. Druhý, jeho kamarád, zase učí dospívající ze sociálně slabých rodin, kteří nevědí, co se s načatým životem, jak se o mladé autisty postarat. Dvě skupiny, které rozhodně nemají na růžích ustláno a na které systém tak nějak zapomíná. Jenže teď přichází do multikulti spolku kontrola z vyšších míst. Ač velmi těžké téma, pořád jsme tak nějak na odlehčené vlně. Máme tu tak hříšníka se záchrannou brzdou ve vlaku, který rád pokládá druhým hlavu na rameno, máme tu Vincenta Cassela, který opakovaně absolvuje seznamovací schůzky s náhodně dohozenými protějšky, máme tu neustálé výmluvy, proč daný pečovatel přišel pozdě. Přestože na plátně vystupují postavy projevující se abnormální sociální interakcí a s velmi netradičními vzorci chování, až na jednu výjimku (noční hledání ztraceného mlátiče do hlavy) se do toho nikdy neobujeme, nikdy nepadneme na hubu. Rozhodně to neznamená, že by tvůrci nešli k jádru problému a jen přešlapovali na místě, to vůbec, vidíme každodenní realitu, ale tak nějak pořád s jistou dávkou nadsázky. Nějaký jasný dějový oblouk chybí, spíš jde o jakési naléhavé svědectví o potížích těch, kteří pomáhají, ale jsou na to tak trochu sami. Olivier Nakache a Eric Toledano, režisérské a scenáristické duo, které stojí za dojímajícím hitem Nedotknutelní, sáhlo po skutečném případu a vrací se (samozřejmě i mezitím nějaké projekty měli) ve velkém stylu, jen fyzické postižení vystřídalo duševní. Ožehavá problematika, dávno prohrané bitvy, přirozené charisma obou hlavních představitelů, rozostřená kamera i poutavý hudební podkres. Za mě spokojenost. 80% (05.05.2020)

S tím přirovnáním k Nedotknutelním bych byla trošku opatrnější, protože Výjimeční nemají až tak moc úplně příběh jako spíš, že to jsou jednotlivé epizodky o životech těchto lidí. Je potřeba na toto téma upozorňovat, protože jak jste asi zjistili po jeho shlédnutí, nemáte o tom stejně jako já páru. Komediální to spíš není. Občas spíš úsměvné a to ještě tak trochu potlačujete ty opačné emoce, protože Výjimeční jsou spíš hodně na to sociální téma a při jeho sledování se budete cítit asi spíš lítostivě, jestli jste hodně empatický typ. Tyhle filmy cíleně moc nesleduju, protože jsem snadný cíl na vyždímání a pak z toho mám depresivní pocity. Jako herecká příležitost je to ale pro Vincenta Cassela prvotřídní a snad ho díky svému jménu ještě víc přinese na světlo. (17.05.2020)

Dvojice Nakache a Toledano jsou vynikající režiséři, což dokázali svým hitem Intouchables a tohle je další silný příběh ze života, který minimálně v poslední půl hodině dokáže chytit za srdce, ale měl jsem problémy se do filmu plně vcítit, za což může i pro mne nepřliš atraktivní téma. Vincent Cassel předvádí parádní herecký výkon a je fajn ho vidět v jiné poloze než v té záporné ( scéna kdy je vyslýchán je na oscara). Překvapivě na mě nefungoval humor, nezasmál jsem se ani jednou a samotné téma mi bohužel nic neříká, tedy jsem se při filmu moc nebavil. Ikdyž filmové kvality jsou zde velmi vysoké nemohu dát nadprůměrné hodnocení. Je to především hluboké drama s citlivým tématem a to já příliš nemusím. Příběh****, Akce>Ne, Humor**, Násilí>Ne, Zábavnost***, Hudba****, Vizuál****, Atmosféra***, Napětí*. 6.5/10. (21.04.2020)

Tento žánr s oblibou vyhledávám a též empaticky souzním s lidmi, kteří trpí nějakou nemocí, hned několik filmů mám mezi svými oblíbenými na profilu, ovšem dnes musím konstatovat, že Výjimeční nejsou ničím výjimeční a síla lidskosti mě tedy v tomto případě nechala poněkud lhostejným. Může za to absence jakkoli zajímavého příběhu, v druhé řadě je to přeci jen příliš sluníčkový film, jehož absence slz v mých očích potápí film do hlubiny průměru... 60 % (09.05.2020)