Bílý bílý den

Pomalý rozjezd a dlouhé záběry, měnící se počasí a dům, mlha, celkem mi trvalo, než jsem se dokázala vnitřně uklidnit a naladit.. Po první půlhodince mě to vtáhlo a čaplo za vlasy, neb jsem si tu skládanku začala dávat dohromady.. Manžel, otec, děda, polda, vdovec.. Zjištění, zklamání, bolest, nesnesitelná bolest.. Tuším, že ta malá kouzelná vnučka tu hraje druhou stěžejní roli, hned po hlavní postavě, oba výteční.. (29.05.2020)

Nadstandardně vtahující festivalový slow burner. Zejména díky syrově-lyrickému zapojení úchvatné islandské přírody, přirozeným hercům a tomu, jak Pálmason pracuje s konvencemi (skandinávských) krimi. Film má detektivní strukturu zásluhou toho, že protagonista k vyřešení svého trápení uplatňuje modus operandi osvojený během policejní služby. Snaží se najít a dopadnou pachatele. Potíž je v tom, že zločin, který vidíme v prologu, nikdo konkrétní nespáchal (nanejvýš byl jeho spolupachatelem sám Ingimundur, pakliže šlo o sebevraždu, ne o nehodu). Hrdina si proto pachatele v podstatě musí vytvořit, aby měl co řešit. V tradici umělecké kinematografie je přitom řešen zejména vnitřní svět deprimovaného vdovce, jehož odpojení od vlastních emocí i okolního světa nejlépe ilustruje proměna jeho vztahu k osmileté vnučce. Nejdřív ji jenom škádlí, potom vystraší smyšleným příběhem o ukradených játrech (který se váže ke klíčovému a poslední scénou „vyřešenému“ motivu mrtvých navracejících se k životu) a nakonec vystraší svým reálným chováním... kromě jemné práce s motivy (dále např. neustálé odstraňování překážek, od skvrny od krve po kámen na cestě, připomínajících nezpracované trauma) jsem obdivoval také jistotu, s jakou Pálmason „buduje“ desítky vteřin (možná i několik minut) dlouhé záběry s dlouhými dialogy, složitými emocemi a množstvím akce (a možností, kdy se mohlo něco zvrtnout). Příběh prostý, zpracování podmanivé, emocionální dopad ohromný. 90% (31.07.2019)

Když v poměrně mladém věku zemřela (na nemoc) moje teta Miluška, objevil můj strýc Milouš na půdě její milostné dopisy adresované někomu jinému. Komentoval to: "Zemřela tak mladá, snad si alespoň něco málo užila." Naproti tomu Ingimundur mi připadá jako příslušník nějakého černošského či arabského kmene, který nutně musí najít někoho, na kom by vykonal krevní mstu. Jeho závěrečné smíření se světem a skutečností při Cohenově písničce "Memories" nedopadá až tak přesvědčivě. (17.12.2020)

Nestává se často, že si pustím v jeden den dva drtivou většinou pochválené filmy, které mě oba unaví svým minimalistickým, citlivým, niterným příběhem, tedy koncentrovanou totální nudou, jejíž přínos divákovi mi prosté uniká. Portét dívky v plamenech a Bílý bílý den drží v tomto směru asi rekord, vymáknout tohle byl regulérní majstrštyk. Oduševnělejší povyražení zažívám, když kompletuji u špajzu misky na potraviny s víčky nebo když páruji našim dětem ponožky. (21.05.2020)

Příběh islandského vdovce, ze kterého se stával čím dál větší magor, se mi chvílemi líbil. Jenže pak vždycky přišla scéna, která mi řvala do ksichtu: tohle není běžný film, tohle je UMĚNÍ! A já to vždycky zatoužil okamžitě vypnout. Z čehož nakonec pramení má nechuť dát tomuto DÍLU nadprůměrné hodnocení. (19.01.2023)