Bílý bílý den

Hodně pomalé tempo, pomalé i na mě, který má pomalé filmy rád. Ale třeba zdánlivě nekonečný úvodní časosběrný záběr domu pod horami byl zároveň i zajímavý a na islandskou krajinu strašně rád vzpomínám, takže neremcám. A hodně se mi taky líbila minimalistická scéna s valícím se kamenem. Příjemně mě překvapilo vygradování děje s přesahem málem až do kriminálního dramatu. Nebo jsem s údivem koukal na scénu, ve které roztomilá osmiletá holčička vraždí rybu mašlováním o stůl a radostně se u toho směje, asi jako když naše děti třeba foukají bublifuk; inu jiný kraj, jiný mrav. Ale ze všeho nejvíc mě dostala dědečkova pohádka nemocné vnučce na dobrou noc. Kurňa tohle je námět na horrorový kraťas jako víno! A nepochybuju, že schopný scénárista by tenhle motiv dokázal dobře rozvinout a schopný rejža podle něj natočit hustohorrorový celovečerák. Mimochodem herecký výkon vnučky byl srovnatelný s výkonem jejího dědečka. Zaokrouhluju nahoru. (04.06.2020)

Islandské pomalé, depresivní filmy o smutných podivínech jsou už subžánrem samy o sobě. Tenhle konkrétní se ale minimálně zpočátku hrozně vleče. Hlavním hrdinou je navíc nesympatický nerudný dědek, který sám nemá pochopení pro nic a pro nikoho, k okolí se opakovaně chová jako debil, ale od jiných lidí by vyžadoval, aby byli bezchybní. A podle filmu bychom mu měli rozumět a sympatizovat s ním. Tedy mám totožný problém jako s nedávnou islandskou Ženou na válečné stezce. Islanďané mi holt evidentně sedí víc, když je přítomen i jejich proslulý černočerný humor. #KVIFF2019 (02.07.2019)

Pálmason byl hotový filmař už, když točil Zimní bratry, Bílý bílý den, při jehož tvorbě postupoval podle esteticky identického klíče, mě ale zasáhl víc. Divák se k strhující poslední třetině a katarzní závěrečné scéně musí prokousat pomalým úvodem, strach z nudy mít nicméně nemusíte, protože vše, včetně zdánlivě ohraných témat, je podáno originální formou a prodchnuté uhrančivou atmosférou. Návštěva dobře ozvučeného kina s velkým plátnem je v tomto případě povinností a nejsem si jistý, jak bude Bílý bílý den fungovat za jiných podmínek. Koneckonců možná i proto mě zážitek z režisérova debutu, který jsem viděl doma v televizi, minul. (06.07.2019)

Statisticky Island na úkor počtu obyvatel vytváří snad největší množství filmů v Evropě, které jsou navíc celosvětově na různých festivalech vidět. Jednak to bude asi prostředím a jednak určitě i lidmi, kteří obecně hodně inklinují ke kultuře. Oboje režisér Hlynur Pálmason využil na maximum. Dlouhé vyprávění a záběry mnohdy vytváří obrovský filmový zážitek, kde například sledujete, jak se kutálí ze srázu kámen nebo pozorujete přestavbu jedné stavby z jednoho kamerového úhlu napříč všemi ročními obdobími. Ty záběry jsou prostě nádherné. Sledujete tu suchozem bez špetky stromu, mlhu, která pohlcuje ty nekonečně dlouhé špičaté skály a nevím jak vy, ale ve mně to vyvolává absolutní klid. Na rozdíl od Ingvara Sigurðssona, který ve mně vyvolával spíš neklid. Možná i proto byl tak excelentní. Málomluvnou postavou zapříčinil, že mluvilo hlavně jeho tělo a především oči. Skoro bych se to nebál nazvat novým stylem herectví. Obrovský zážitek, na Island vlastně typický. Nicméně zde více o krajině, než o dialozích a proto je třeba se na něj patřičně připravit. (09.10.2020)

Studie o soužení. Je to strhující a tiše zábavné od scény ke scéně. Palmason ví jak vybudovat napětí. K tomu mu pomáhá šílená a majestátně zarámovaná krajina. Vztah mezi dědečkem a jeho vnučkou se zdá velmi skutečný. Jeho soužení hezky kontrastuje s vřelostí vnučky. Jenže k činu se divák musí pročekat záměrně nehybnými záběry zastaveného času, které už hraničí se schválností; nebýt proměn světla nad hrdinovým domem, člověk by hledal poruchu v promítací kabině. Fotbal s místními tatíky, oprava domu, listování ve starých fotografiích, bizarní dětský pořad v televizi, to vše jsou pouhé výjevy, které vyprávění rámují, avšak neposouvají. Teprve ve druhé půli přejde studie truchlení do akce, jejíž originální prvky smíří i s veskrze banálním odhalením. Nejsilnějším opěrným bodem, který snímek Bílý bílý den posouvá nad průměrnou artovou manýru, je vztah hrdiny a jeho vnučky: čistý, hluboký, nenucený a podrobovaný tvrdým zkouškám. Ať dědeček dívku škádlí kouzelně morbidní historkou o játrech z rakve, nebo ji hýčká ve svých zkrvavených rukou, tkví v tom tolik citu, něhy a souznění, až se srdce svírá. (05.05.2020)