Ďábel

Peter Parker a řada nešťastných příhod. Divák uvidí všemožné šílenosti na americkém venkově, většinou dost násilného rázu. The Devill All the Time je taky pěkně antikřesťanský film, protože snad každý věřící je aspoň hloupý naivka, ale mnohem častěji slušnej magor. Je to vymyšlené tak, aby se poměrně dost dějových linek efektivně spojilo, i když k tomu poslouží trochu přhenané množství náhod. Dobře se na to kouká, máme tu motiv pomsty, který málokdy zklame, a taky velmi slušné herce. Tom Holland a Robert Pattison si očividně svoje divňousy užívají, každý tam rozjíždí i svou zábavnou verzi jižanského/středozápadního přízvuku. Fajn věc, ale na můj vkus příliš vykonstruované a hrané na efekt. (6/10) (16.01.2021)

"Some people were born just so they could be buried." ____ Přesně takhle si představuju plnohodnotný ekvivalent amerického dramatického celovečeráku od Netflixu, který zároveň plagiátorsky vykrádá stylistický rukopis Paula Thomase Andersona, a mixuje jej pesimisticky explicitní náturou jak od bratří Coenů - myšleno ve zcela pozitivním slova smyslu - jenže ty signifikantní prvky těchto tří autorů se zde prostě nezapřou. Poněvadž snímek 'Devil all the time' je těžko zařaditelnou kategorií svého média - nedisponuje totiž žádnou konkrétní žánrovou specifikací - počínaje samotným vypravěčem, který je heterodiegetický - divák pouze ví, že jde o Donalda Raye Pollocka, autora originální literární předlohy.... Pokud by jste film ale přeci jen chtěli klasifikovat, lze jej eventuelně definovat jako epickou rodinnou ságu - jakousi pomyslnou perignózu a sugestivní sondu do rodokmene rozpolcených duší, mentálně labilních nymfomanů a fanatických náboženských puritánů. Režisér Antonio Campos zde prostřednictvím stygické poetiky a subdepresivně koncipované monotónní rytmiky famózně prezentuje až nevídaně poutavé neo-westernové gotické reálie z luhů a hájů Západní Virginie, jejichž klíčovou devizou není narativ, ale hvězdný herecký ansámbl, který je prostě bezchybný - sice je snaha aktérů evropského původu (Pattinson, Holland, Skarsgård, Stan, etc.) mluvit typicky jižanským dialektem hotový martyrium pro uši, ale když si vzpomenu na jejich autentické performance a aptitudy jimiž pouhou replikou dokážou vykreslit svůj neméně komplexní charakter, je mi nějakej přízvuk prostě u řitě.... Kameraman Lol Crawley bravurně využívá kompoziční škálu širokoúhlého formátu, zrnitého vizuálu, a celkově expresivní rámování jednotlivých scén - interpretačně takřka nelze nic vytknout. Ony baladické leitmotivy jsou posléze umocněny velice znepokojivým hudebním doprovodem, v němž mají pré skřípavé kontrabasy, a dobovým soundtrackem - mimochodem americká verze songu 'Mýdlový princ' potěšila. Všeobecně vzato, ona řemeslná zručnost jakožto samostatný element je k nezaplacení. Krapet má snímek nějaký ty ošemetný mouchy - některé příběhové aluze dokáže divák snadno predikovat, no a závěr zbytečně trpí syndromem deus ex machiny, a celkově předvídatelnost je nejspíš tou zásadní negací - ale to nekazí celkový zážitek, který přímo ĎÁBELSKY zevnitř sžírá a emocionálně drásá diváka. Letos tolik kvalitního materiálu želbohu nezmerčíte. Jen tak dál, pane Netflix - víc do harmonogramu sázejte tyhle kinematografický libovky, a možná vám dám konečně i ten subscribe.... VERDIKT: možná kapánek nadhodnocuju, ale prozatím si za svým hodnocením v podobě 8,8 kněžských blowjobů pro Roberta Pattinsona z 10 stojím. (19.09.2020)

Na film jsem se chtěla podívat hned, jak vyšel, ale potom jsem omylem viděla konec, když se na film doma díval někdo jiný, tak jsem čekala, až ho zapomenu, abych se mohla podívat sama. Inu, nakonec jsem na film zapomněla úplně a teprve při nedávném zájmu o oprášení filmografie Roberta Pattinsona se mi připomněl, a stejně rychle jsem si vzpomněla na ten zatrachtilý konec, když jsem si ho konečně pustila. Pozitivní na tom bylo to, že z rozestavění příběhu pro mě bylo velkou záhadou, jak může film skončit zrovna s těmi dvěma postavami dělajícími zrovna to ono, takže mi ten spoiler vlastně zase tolik zážitek nezkazil a dokonce ve mně podnítil zvědavost. Nicméně jsem během sledování bojovala s jinou věcí, a to s mou vlastní představivostí. Ta je totiž bujná a divoká a v day-dreaming módu prakticky neustále, často pracující na variacích filmů, které jsem zrovna viděla. To mi často umožňuje užít si i "horší" nebo "prázdnější" filmy, pokud v nich najdu alespoň jednu věc, která mě zaujme, někdy k tomu stačí i jeden herecký výkon nebo jedno autentické gesto mezi postavami. V případě The Devil All The Time mi ale moje představivost byla spíš protivníkem, protože mi bránila v tom film přijmout tak, jak si ho bratři Camposové vymysleli, napsali a natočili. Nefilmová "roztahaná" dramaturgie převzatá z knižní předlohy je zřejmá. Samostatné epizody (jako ukřižovaný mariňák nebo šerifův hon za "neposkvrněnou" reputací) vložené do příběhu, který i bez toho zahrnuje desítky let a spousty jiných tragédií, převádění hlavní postavy z generace na generaci a s tím spojené skoky v čase, velmi detailní odbočky od ústředního děje k vedlejším postavám a vykreslení "jejich příběhu" bez konkrétní akční souvislosti k těm "hlavním" událostem, to všechno jsou věci, které by čtenáři přišly naprosto přirozené při čtení knihy, ale divákovi při sledování filmu budou připadat nekonvenční až neobratné, i kdyby jenom podvědomě, pokud se ve filmové dramaturgii aktivně nevyzná. Já sama jsem s tím trochu bojovala, protože mi film nepřišel tak suverénní jako režisérův celovečerní debut Po škole, abych přijala všechny jeho dramaturgické volby bez jediné výhrady. A tak, i když jsem si film "užila" (rozuměj byla z jeho obsahu znechucená/smutná tak, jak jsem měla být), jsem byla po skončení vlastně trochu zklamaná, protože mi přišlo, že to nebyl takový film, jaký by si moje vlastní představivost na místě takového filmu vymyslela. Muselo se mi to v hlavě trochu rozležet a teď už jsem myslím sama sebe aktivně a trochu násilím přesvědčila, že není nic špatného na tom, když se filmař zamiluje do knihy natolik, že se její výsostné vlastnosti rozhodne při adaptaci v maximální možné míře respektovat, a dokonce najme autora knihy jako vypravěče pro voice-over, aby jeho ústy původní text doslova ožil a rámoval a obohacoval tak filmovou "skutečnost". (06.04.2022)

S "Ďáblem" je to těžké. Scénář totiž skvěle pracuje s jednotlivými charaktery, čímž činí jednání postav uvěřitelným, ale místy se snaží až moc. Třeba taková linka Sebastiana Stana už je docela nadbytečná, ale "musí" tu být jen proto, aby konec vyzněl přesně tak, jak si tvůrci představovali... A právě díky této "vsuvce" začnete vnímat, jak moc se jednotlivé motivy v průběhu filmu opakují. Campos má přitom k ruce schopné herce, obstojnou atmosféru a "věčnou" problematiku víry. Celkem obratně totiž předkládá, že víra sice "ukazuje cestu" v nejtěžších chvílích lidských životů, ale zároveň je zhoubným nástrojem mysli, který překrucuje realitu. A přesně to je nám vysvětlováno prostřednictvím jednotlivých "příběhů", které se na konci (naštěstí) postupně prolnou a dají snímku mnohem větší smysl. A hlavně díky posledním 40 minutám a skvělému úvodu se Skasgardem nemám problém dát čtyři hvězdy. (16.09.2020)

Ani ten nadbytečný voiceover pro debily nezakryje fakt, ze Campos neumí vybudovat ani jednu svébytnou, kompaktní scénu, z níž by neunikal otravnou hudbou, a v níž by hlavně upotřebil tu plejádu hvězdných jmen, která nanutil používat jižanský přízvuk. Všichni umírají, ale je to úplně jedno, když to má dialogy jak z večerní školy scenáristiky (interakce Holland - Scanlen se nedají poslouchat). (18.09.2020)