Dopisy mrtvého

Nepekné ako má byť. Len tá dvojica doslovných (i keď podnetných) zhrnutí mi tu nezapadla, pôsobia rušivo. Na druhej strane sú ale Listy mŕtveho úprimným naliehaním na svedomie ľudstva, dá sa pochopiť že im to občas skĺzlo do doslovnosti. Možno ani neskĺzlo, možno to takto prístupnejšie vyriešili vedome. [70%] (10.05.2010)

Vrcholným produktem naší civilizace nejsou umělecká díla, vědecké teorie, prodlužování života farmaky, přesunování válečných konfliktů na periferie, ani muzeifikace přírody. Je to konzum, který nemá, a nikdy neměl,svého přirozeného nepřítele. Brzy se pod diktát konzumu dostane celá planeta - samozřejmě až na pár nepodstatných výjimek, které se povezou až na jeho chvostě. Co bude potom je dobře zdokumentováno už teď. "Dopisy" natočené v rámci jedinečné ruské tradice Tarkovskij-Sokurov ukazují konzum obrácený naruby (atomová válka je zde důsledkem, nikoli příčinou): místo barevných fasád domů vytrhané betonové bloky prorostlé dráty, místo nablýskaných aut jejich zdeformované vnitřnosti, místo zahrad s jezírky smrduté kalužiny... ...a místo lidí? Zase jen lidi, pokud zůstali naživu. Scénáristé Boris Strugackij a Konstantin Lopušanskij je generačně vymezují: starci s hrdou rezignací odcházejí do hrobu, střední generace si dělá ještě jakous-takous naději, mládí jde vpřed. (22.09.2014)

Listy mŕtveho zvyknú páchnuť hnilobou, hlavne v krajine, kde ľudský život neznamená skoro nič. Našťastie film sa snaží evokovať, ako by sa ani v krajine režimu nastoleného syfilitikom ani neodohrával, no ponúka celkom slušné post-apo, ktoré miestami ani nepripomína, že by bol situáciou po jadrovej vojne - normálne všetko rozbité ako v Sovietskom zväze. Takže ľudí pomaly umierajúcich v drsných podmienkach, to by tam šlo natočiť aj bez predchádzajúcich atómových reakcií, ale ako depresívna vízia možnej budúcnosti pre celú planétu je to kúsok hodný pozornosti. (09.09.2023)

Můj druhý film od režiséra Lopušanského. Smekám před vizualizací postapokalyptické budoucnosti, je to asi nejdepresivnější a nejpůsobivější zobrazení co jsem viděl (a že už koukám na filmy s touhle tématikou dlouho). Něco tyto filmy mají společného - jsou velice zvláštní a zaryjí se vám hluboko do duše. Chtěl jsem dát zasloužené 4*, ale závěrečná scéna mě naprosto dostala, a to i po hudební stránce. (16.03.2014)

Tradičně vysoká a objevná úroveň ruské fantastiky (sci-fi) je průlomovým objevem. Skutečnost, že na exulantovo (Tarkovského) dílo se podařilo navázat tímto strhujícím způsobem z mimoskevských ateliérů (LENFILM) a že se na plátně objevují tváře vesměs zcela neznámých a přitom výborných petrohradských herců, zaujme ještě víc. Gorbačevova pěrestrojka, která tehdy nabírala dech, v mnohém připomínala starší chruščevovské "ottěpel´". Dobové vystupňování zbrojení (nedávno bylo připomenuto ruské sestřelení jihokorejského civilního letadla nad Kurilskými ostrovy; od tohoto data uplynulo třicet let) podmalovala motivaci autorů scénáře. Původní verze byla výrazně delší, zahrnovala řadu epizod a děj "košatěla". Vliv Tarkovského poetiky jsem cítil (snad přesně) zejména v druhé gradující části MRTVÉHO. Cudnost a oproštěnost vytvořené filmové řeči je pozoruhodná a v ruských poměrech spíše výjimečná než typická. Je nutné upozornit, že - jak je u Strugackých zvykem - děj se odehrává ne v Rusku, ale na Západě v blíže necharakterizované budoucnosti. Zdá-li se toto dílo někomu rozvleklým, stojí za to připomenout festivalová ocenění, která získal: Velkou cenu a cenu FIPRESCI na mezinárodním festivalu v Mannheimu (1986); hlavní cenu na festivalu ve Varně; cenu federace francouzských filmových klubů na festivalu v Cannes; státní cenu RSFSR bratrů Vasiljevových; cenu za režii na festivalu experimentálních filmů v Madridu; zvláštní cenu jury na festivalu v Tblisi (tato ocenění byla získána o rok později). Není náhodné, že MRTVÝ neuspěl v USA; od americké sci-fi se liší opravdu pronikavě. 88 minut strávených jeho sledováním není v žádném případě promrhaným časem. (04.09.2013)