Jako v zrcadle

Čriepky čistého šialenstva. Totálna duševná dezintegrácia, ktorú predvádza hlavná hrdinka, je jedným z najlepších zobrazení mentálnej poruchy na filmovom plátne. Tu sa aj dá veriť, že Boh v podobe pavúka vyšiel spoza tapety a pokúsil sa ju znásilniť. Pre mňa ale ešte fascinujúcejším elementom je nehasnúca láska jej manžela. Také niečo nie je ľahké. Hoci aj samotná láska sa podľa niektorých psychiatrov dá čiastočne charakterizovať ako duševná choroba, zamilovaní jedinci údajne vykazujú určité príznaky schizofrénie. Každopádne, ďalší ťažkotonážny psychologický film. A divadelná hra napísaná Minusom nemá chybu! (18.07.2017)

Entuziazmus Bergmana vo viere v Boha, ktorý mi stále viac predostiera, s režisérom síce nezdieľam, no spôsob, akým ho vie podať, je fascinujúci. A tiež si tam každý môže nájsť niečo svoje. Napríklad sledovanie psychicky chorého človeka, ktorý má už problém rozlíšiť, čo je skutočnosť a pravda, slúži ostatným zúčastneným paradoxne na poznanie týchto javov. Toľko aj k názvu filmu z môjho pohľadu. (03.02.2013)

Áno, ďalší Bergmanovský "psychický teror a nápor na city". Tentokrát sa poháva s hraničnosťou normality versus abnormality a existenciálnymi témami. Úprimne musím priznať, že s témou a s akou takou pointou vyrukoval až v samom závere filmu, okrem posledných 30 minút to bolo v podstate dosť nudné a o ničom...Nemôžem si odmyslieť začiatočnú "fimovú vatu", preto len priemer tentokrát. (15.06.2007)

Stojím pevně za Bergmanem a respektuji jeho tvůrčí myšlení, v tomto případě hledání lásky a boží naděje skrze duševní utrpení milovaného bližního, ale Jako v zrcadle mi až moc nápadně připomínalo melancholické snímky Michelangela Antonioniho. Ukrutně vleklé tempo, spousta existenciálních dialogů, dlouhé detailní záběry na obličej klíčové ženské hrdinky a hlavně spousta povinné tématické vaty, která vyplňuje prázdný prostor v jednoduchém, ale zbytečně nafouknutém příběhu čtyř postav. Opět oceňuji mystickou formální úroveň a působivou hru stínů, ale obsahově jsem zklamán - zápletka kolem těžké duševní choroby vypadá zajímavě, ale v souhře s tradičně neuchopitelnými charaktery svých postav, více racionálních než emocionálních, působí dost neuvěřitelně a falešně. Kéž by Ingmar raději napsal trochu více uvolněných komedií, Úsměvy letní noci mě oslovily daleko více.... (13.02.2016)

"Člověk si utvoří kolem sebe magický kruh a vyloučí ze svého světa všechno, co se nehodí do jeho tajných her..." Jak trefné! Jestli na mě něco v tomto Bergmanovu filmu silně zapůsobilo a rezonovalo s dozvukem zneklidňujícího dilematu, zároveň v souznění se všemi postavami v kruhu problému, bylo to právě drama rozpoutané "hrou" pana spisovatele, jenž ke své nemocné dceři od jisté doby přistupoval primárně jako k objektu svého tvůrčího zájmu, zatímco její fyzická nemoc plynule procházela do dalších, zejména psychických obtíží. Jestli jsem však s něčím v tomto filmu místy bojoval, byl to samotný Bergmanův styl, který jakoby pravidelně střídal dva odlišné až protikladné odstíny, kdy civilní psychologické drama zde nejednou vystřídá silně teatrální stylizace vybraných scén (která převažuje zejména u scén s postavou Karin a kterou nečekaně odstartuje scéna s postavami hrajícími v maskách a kostýmech přímo na jevišti). Se závěrem mi však plně došel význam tohoto rozpolceného stylu s ohledem na dva světy, mezi nimiž se Karin (jak i sama jednou říká) pohybuje, s postupnou inklinací k tomu nadpozemskému. Viděl jsem od Ingmara Bergmana i filmy, které mi přinesly silnější zážitek, ale uznávám, že mě Jako v zrcadle nakonec dost jak zaujalo onou civilní linií, tak překvapilo ve finále až fantaskním nadpřirozenem (jakým ostatně oplýva více režisérových filmů). Když k tomu připočtu nejeden působivý expresionistický záběr s vyladěnou černobílou stylizací, přikláním se ke 4. hvězdičce. [75%] (14.07.2024)